Upadáme někdy do stavů, kdy nevnímáme, co nám okolí říká?

Asi ano, úplně všechno absorbovat nejde. Můžu ale vyletět z kůže, když někomu něco říkám a on mě vůbec nevnímá. Tak mu zaklepu na hlavu a zeptám se, jestli je doma. Když to neudělám, za dvě minuty se mě zeptá na to, co jsem se mu snažil sdělit…

Nikoli zaslepení, ale duchem nepřítomni (dokonce doslova). Někdy jen „myslí nepřítomni.“
AC, trans, exteriorizace (tohle je vlastně 1. fáze, takový první stupeň), spánek.

Zaslepený člověk je k něčemu slepý – nechce si něco přiznat, je zaujatý, nerozvážný, nemyslí jasně. (nebo zálěží, jak to myslíš… možná si myslel právě tohle. Anebo stav, kdy nevnímáme/neslyšíme ostatní, protože vůbec nevnímáme okolní svět ani co nám kdo říká… jsme pohrouženi do vlastních myšlenek, v nějakém stavu a duch je někde jinde ;)).

Upravil/a: Disraeli

Asi jak kdo. Já NIKDY. Proto taky jsem ze společnosti na mrtvici a STRAŠNĚ TRPÍM (!!!), když je okolí příliš hlučné, neboli když se ovčané rádi poslouchají a své okolí tzv. BAVÍ… to totiž bývá „DĚSNÁ ŠVANDA“. A když pak prostý čoek občana OPRAVDU vnímá a cítí, tak ten jeho občanský projev často bývá MANA a tu je třeba si vychutnat do sytosti, žáno. Nic nepodcenit – nemlaskat a vstřebat! Rozhodně je nutný NIKDY si před nikým nezacpat uši, nepraštit komukoli se sluchátkem, či, bože chraň, rozšlapat snad záznamník!!

Občas. Moji potomci tak asi na 23 hodin denně…

Jo stává – např. když sedím u počítače a manželka na mne volá, že je zapotřebí něco rychle udělat 😀😁😂