Udělá vám v době počítačů radost dárek v podobě knihy?

Jak by se líbila kniha která by byla dárkem?

Zkopíruji Vám sem úryvek z knihy John Wilson strážce meče od Johna White. Je to křesťanská literatura ale hned čtěte-

V obchodě bylo ticho. Johnovi konečně začalo bít srdce trochu pomaleji. Bolest v rameni zmizela. Díval se nepřítomně na knížku v ruce a přitom napjatě poslouchal. Minuty, které se zdály být hodinami, byly odměřovány pouze šoupavými kroky pana Bloomenthala, který stále ještě nic nevěděl o Johnově přítomnosti a šustotem knih, které antikvariář bral z pultu či pokládal na polici. Jak se John snažil stát co nejtišeji, začaly ho bolet nohy.
Když se dveře znovu otevřely a ozval se hlasitě zvonek, v Johnově rameni opět pronikavě vystřelila vlna bolesti, takže upustil knihu, kterou právě držel. Ozval se hlas starého Nicka: „Hledáme mladého, Johna Wilsona. Včera v noci umřela jeho babička a on utekl z domova. Víme, že se nějak dostal sem, a rádi bychom věděli, jestli …“
„Ach, to opravdu nerad slyším. Takový hodný chlapec. Chodí sem často, ale teď tu není. Alespoň já jsem ho neviděl. Co já vím, tak je celý obchod prázdný …„
Ale v tom okamžiku John kýchl a oba muži vykročili směrem k policím umístěným v zadní části obchodu. John se v panice rozhlédl kolem sebe a uviděl schody, vedoucí do sklepa. S divoce bušícím srdcem se po nich rozběhl a dostal se až do špatně osvětlené místnosti, naplněné štosy neroztříděných knih. Slyšel, jak se nahoře oba muži blíží ke schodišti. Rameno ho nesnesitelně bolelo. Jedinou naději k útěku skýtaly dveře v zadní stěně sklepa. John rychle sáhl po klice. Cítil, jako by mu v ruce vibrovala, ale v zoufalství ji zmáčkl a vešel dovnitř. Obklopilo ho podivně modravé světlo. Zavřel za sebou dveře.
Všechno se najednou změnilo. Bolest zmizela. Bylo to, jako by snil a teď se najednou vzbudil. Nebo jako by byl vzhůru, ale pohyboval se jako ve snu.
Strach ho opustil a místo něj ho prostoupil pocit, jako když stojíte v nějaké velké katedrále (pokud jste už v nějaké byli). Ačkoli ještě slabě slyšel hlasy Slapfoota i antikvariáře, zněly už jen odněkud z dálky a s ním již neměly nic společného.
Ještě stále mu prudce tlouklo srdce a měl pocit, že by měl zůstat potichu a bez hnutí, ne snad, že by se bál, že by ho mohl někdo najít, ale protože byl na jakémsi vznešeném místě, kde se od vás požaduje, abyste stáli v pozoru a nehýbali se.
I když ti svítila modravá záře (která byla neuvěřitelně krásná), neviděl nic kromě samotného světla. Přesto však věděl, aniž by mu to někdo řekl, že stojí ve velice rozlehlém prostoru. Neviděl dokonce ani na své nohy, i když pod sebou cítil chvění země. Potom se ozval pokojný hlas jako velice jemné hřmění hromu: „Vítej, Johne Wilsone,
jsem rád, že jsi přišel.“
K svému vlastnímu údivu začal John plakat. Nebo mu alespoň vyhrkly slzy a tiše mu stékaly po tvářích. Pocítil lehké šimrání v nose. Sáhl si pro kapesník a vysmrkal se.
„Bojíš se, Johne Wilsone?“ zeptal se majestátně hlas hromu, který se k Johnovi vracel v několika ozvěnách.
Byl to hlas, kterému se muselo odpovědět. John zjistil, že se třese stejně jako podlaha, na které stál. „Ano. Ne — vlastně já nevím.“ A tiše plakal stále víc, ale byly to slzy plné úlevy a dalších pocitů, které neuměl ani pojmenovat. Cítil jakýsi strach, s kterým se nikdy před tím ještě nesetkal. Ale bez ohledu na strach a na tekoucí slzy si byl jistý, že je všechno v pořádku a že toto krásné, i když strašné místo je pro něj místem bezpečí.
„Proč pláčeš?“
„Chystají se mě poslat do nějakého sirotčince a já tam nechci. Včera v noci totiž umřela moje babička.“ To byly jediné důvody, na které si dokázal vzpomenout, ale nebyl si jist, zda plně vysvětlují tu záplavu slz. Kapesník už byl celý mokrý a zmuchlaný, takže jej zbytečně držel v třesoucí se ruce.
Náhle ucítil, jak mu ho kdosi vzal, i když nepocítil vedle sebe žádný pohyb, ani nic neslyšel. Ve skutečnosti neviděl stále nic jiného než to neproniknutelné modravé světlo. Vtom se jeho tváří dotkl teplý závan.
„Co…?“
„To je můj pohár. Můžeš jej cítit u svého obličeje,“ zamumlal hrom. „Sbírám do něj tvé slzy.“
„Mé slzy? Proč?“ Ta slova mu vyklouzla z úst, dřív než je mohl zadržet.
„Tvé slzy jsou pro mne důležité. Chci si je uschovat, aby se na ně nikdy nezapomnělo.“
Poté nastalo dlouhé ticho. John se neodvažoval klást další otázky. Pokud ta podivuhodná slova něčeho dosáhla, bylo to pouze to, že Johnovi tekly slzy ještě rychleji než předtím, ale teplý vánek na jeho tvářích byl velice příjemný. Pomalu si uvědomil, že má jinak celý obličej suchý a že teplo, které pomalu stoupá po tvářích vzhůru mu vysouší i poslední stopy vlhka.
„Kdo jste … prosím, pane?“
„Jsem Tvůrce, neměnný Pán veškeré změny. Já jsem Počátek který nikdy nezačal.“ Ta slova nedávala žádný smysl, ale John s neodvážil požádat o vysvětlení, pouze se ještě více roztřásl. „Ty nyní víš, že tvoje matka je mrtvá, Johne Wilsone. A o tvém otci teď ještě nebudu mluvit.“
Teplo mu vanulo až pod očima, ale ačkoli se usmál, cítil, že samotné slovo otec způsobilo, že mu slzy začaly téct ještě rychleji pokud to vůbec bylo možné.
„Kdy… Myslím tím, kdy o něm budete mluvit, pane … prosím?
„Až k tomu uzraje čas,“ zahřměl Tvůrce.
Na okamžik si John vzpomněl na babiččina slova: „Až na to budeš dost starý.“ Ale Tvůrcova slova zněla jinak. Vlila do ně trochu víc jistoty, víc naděje, že se jeho otec přece jen najde. Přesto v něm stále přetrvávaly pochybnosti. Najednou si uvědomil, že má na krku řetízek.
„Prosím pane, musím jít do toho sirotčince? Já tam nechci. Opravdu tam nechci. Prosím pane, jestli vám to nevadí, rád bych se tomu vyhnul.“
„Proto jsem tě sem povolal,“ odpovědělo zahřmění.
John měl v úmyslu říci: „Ale vy jste mě nezavolal. Já jsem prostě přišel.“ Místo toho odpověděl: „Myslíte tím, že se k nim musím zas vrátit? Manželé Smithovi mi nevadí (i když pan Smith je každý pátek večer opilý), ale ten Slapfoot …“
„Ne. Nepůjdeš zpět. Do Pendletonu se na dlouhou dobu nevrátíš.“
„Ale co se se mnou stane?“ snažil se John mluvit co nejlepší angličtinou.
Nastalo dlouho ticho. John se začal bát, že se na něj Tvůrce rozzlobil. Ale za nějakou chvíli hluboký hromový hlas pokračoval „Budeš se učit znát věci, které se mohou změnit, a jiné, které s změnit nemohou. Protože já některé věci měním a některé neměním. Možná že tě nechám, aby ses ke mně připojil až budu měnit některé věci.
John pocítil zmatek. Opravdu se poctivě, zoufale snažil pochopit, o čem to Tvůrce mluví, ale nakonec si jen povzdechl a zavrtěl hlavou.

„Prosírn, pane,“ řekl nejistým hlasem. „Prosím, pane, já vám nerozumím.“ Snažil se pečlivě vyslovovat, i když se nezdálo, že by hromový hlas přímo vyžadoval. Ale školní návyky umírají jen ztěžka.
„Ne, Johne Wilsone. Ještě nepřišel čas, abys tomu porozuměl.“
Znovu bylo ticho. Johnovi připadalo, že už se tolik nebojí. „Kde budu žít? Kdo se o mě bude starat?“
„Já se o tebe postarám. A pokud jde o místo, kde teď budeš nějakou dobu žít, vzal jsem tě tam včera v noci.“
„Vy jste mě vzal …?“
„Myslel sis, že se ti to zdá,“ rozezvučel se hrom ozvěnou, „ale jak hned uvidíš, jen co projdeš dveřmi, byl jsi ve skutečnosti vzhůru.“
„Dveřmi? Těmi dveřmi za mnou?“ John stále ještě slabě slyšel Nicholase Slapfoota. „Ale tam je přece on, starý Nick …“
„Za tebou teď nejsou žádné dveře. Udělal jsem tam vchod jen pro tebe. Žádné jiné oči je nemohly spatřit. Až se rozptýlí mlha, co je kolem tebe, uvidíš dvě řady cherubínů a za nimi dveře. Na prahu dveří leží meč. Zvedni ho, otevři dveře a projdi jimi.“
John se zhluboka nadechl: „Prosím, pane, co je…?“
Rachot hromu se ozval téměř okamžitě, jakmile otevřel ústa.
„Uvidíš, až je otevřeš.“
John měl pocit, že se Tvůrce usmívá, a tak se i on sám trochu nervózně zasmál. Pane, já se bojím, Ne moc. Jenom trochu.“
Vzduch kolem něj se začal jasnit a teplý vánek ustoupil z jeho tváří. Johnovi přestaly téct slzy a obličej měl suchý. Jak se ztrácel modravý opar, uviděl, že v kruhu kolem něj se rozprostírá podlaha z velice světlého, namodralého mramoru. Zachvátil ho strach. „Pane,“ zakřičel, „vy odcházíte?“
„Ne,“ zahřměl jemně hromový hlas někde blízko něho. „Neuslyšíš mě často a samozřejmě mě neuvidíš. Já však budu vždy s tebou.“
Mramorový kruh už byl obrovský a John začínal být zvědavý, jak dlouho mu potrvá, než jej přejde.
„Pane, jak vypadají cherubíni?“
Hrom se ozval z větší vzdálenosti a John cítil, že nehledě na svůj slib, ho Tvůrce opouští.
„Jdi dopředu, Johne Wilsone!“ ozval se hlas z dálky.
John počal rozechvěle klást nohu před nohu. Stále se ještě třásl a zjistil, že se i potí. Najednou ho něco napadlo, takže zavolal: „Pane, nezapomněl jste si tu náhodou svůj pohár?“ Poté uslyšel hromový smích, který jako by celý svět naplnil veselím, a ačkoli zněl stále slaběji, John zjistil, že i když se vůbec nezvedl z mramorové podlahy, ten smích ho celého povznesl. Rozběhl se a začal se smát. Smál se bezmocně a přestal jen občas, aby si vychutnal tu nevysvětlitelnou radost. Ale hned se zase rozběhl a rozesmál, neboť cítil, že ten smích ho spojuje s Tvůrcem, že ho s ním spojuje navždy.
Nejdříve si sotva všiml dvou řad ohnivých sloupů, které byly po jeho obou stranách vyrovnány jako alej hořících topolových stromů. Když si to uvědomil, cítil, že za normálních okolností by byl bez sebe hrůzou. Ale teď žádný strach nepociťoval; smál se a běžel čím dá víc rychleji mezi těmi ohnivými obry.
Před ním se objevily dveře. Už je jasně rozeznával. Byla to malá vrátka, stěží dost velká na to, aby se jimi protáhl i takový chlapec jako on. Jako vše kolem i tato vrátka vyzařovala bledé namodralé světlo.
Doběhl až k nim. „Zvedni ten meč!“ ozval se mocný hlas nejbližšího cherubína.
John na něj v tom bláznivém úprku málem šlápl. Meč ležel u jeho nohou a jílec měl zdobený drahokamy. Čepel byla hladká a svítící. Když ho zvedl, cítil, jak je těžký. Ale před ním byly dveře, a tak vykročil vpřed s mečem v pravé ruce. Stiskl kliku a otevřel. Vstoupil do úplné temnoty.
Byl si jistý, že v okamžiku, kdy procházel dveřmi, viděl světlo. Ale nyní tu byla tma jako v pytli. Temnota jej úplně obklopila. Na okamžik se i s mečem v ruce opřel o dveře, kterými vešel, aby si rozmyslel, co bude dělat dál. Pocítil lehký vánek na obličeji, který mu napověděl, že se nachází pod otevřenou oblohou. Zvědavě zvedl pravou nohu a zašmátral s ní po zemi, což mu ukázalo, že stojí na pevné a kamenité půdě.
Zvedl levou ruku, aby si chránil obličej, a udělal další opatrný krok vpřed. Zatím to šlo. Ale kde se to ocitl? Kudy se má vydat? Tvůrce mu nic neřekl. Znovu zvedl nohu, aby prozkoumal terén před sebou. Nyní ucítil půdu, kamení a uschlé listí.
Náhle ho něco napadlo. Mohl být v lesích, které viděl noc předtím ve snu? To byla příjemná představa a vnesla do situace trochu naděje. Jestliže byl v lesích, o nichž se mu předtím zdálo, potom byl opět Strážcem meče. A byl-li Strážcem meče, muselo se zanedlouho něco stát. Natáhl levou ruku do tmy daleko před sebe a snažil se dosáhnout na něco, co bylo před ním. Ještě dva kroky a jeho prsty se dotkly něčeho pevného. Byl to kmen stromu.
Náhlý závan větru mu donesl kuším nezaměnitelný zvuk pohybujících se větví a šelestícího listí. Byl v lese. Byl to však les z jeho snu? Zadržel dech, protože ho právě napadla další myšlenka. Je-li v tom lese a je-li Strážce meče, musí mít po levé straně pochvu na meč, pochvu, do níž by mohl vložit meč, který mu věnoval Tvůrce.
Nejdřív se bál pohnout. Z nějakého důvodu, který si neuměl vysvětlit, chtěl, aby tam pochva opravdu byla. Co však bude, když se zklame?
Sáhl si na bundu a srdce se mu zachvělo, když rozpoznal, že už ji na sobě nemá. Místo povědomého manšestru nahmatal pod prsty samet. Sjel rukou ještě níž, a když se dotkl drsného povrchu pochvy, vykřikl radostí. Rozechvěle zvedl meč a v hluboké tmě slyšel i cítil, jak se zvonivým svistem a zaklapnutím vklouzl do pochvy.