Taky někdy máte pocit, že život je na nic?

je to hodně odvislé od toho, jaký ten život vedeš ..a protože mnohem jednodušší je vzdát se vlády nad sebou a předat tu zodpovědnost jinému, proto je teď hodně populární tento tvůj pocit. Vím jistě, že čas to neveme, naopak ten, kterému jsi předal zodpovědnost za sebe, ti ukrade tvůj život.
Doplňuji:
ještě dodám, že ten tvůj pocit možná není až tak zlý a že nutit se násilím do optimismu je způsob, jak se můžeš klidně i zbláznit. Z životních zkušeností tvrdím, že optimismus bývá formou krajního zoufalství. Praxe ,)

Upravil/a: zjentek

Samozřejmě, že to vezme čas. V 15 letech jeTvůj organizmus ve fázi překotných změn. A proti „pocitu na nic“ je třeba myslet pozitivně. Mysli na to, co máš rád, co se Ti líbí, co Tě baví. Mě pomáhá nejvíce radovat se z maličkostí : že svítí sluníčko, že mi krásně rozkvetly kytky, pustím si hudbu, kterou mám ráda a hlavně si řeknu, jak je to krásné, že jsme všichni živí, zdraví a v pohodě. Na světě je přece tak krásně ! Vždy s úsměvem ! 🙂

Tento pocit jsem znal z dob, kdy mě ruku v ruce se stresem drtil na prach. Dočkal jsem se změny k lepšímu, poněvadž jsem začal na svět pohlížet jinak, a sice optimističtěji.

Něco se ti třeba nepovede, to znám, ale v ten moment si musíš uvědomit, že ty jsi ten, kdo to příště může udělat líp, a cítit se tak dobře. Věřit si, nevzdávat se. Čas by ti jej mohl vzít, ale za tu dobu by ti bič jmenovaného pocitu s největší pravděpodobností rozdrásal duši – věz, že takové rány se nehojí.

Více se raduj, dodej si pozitivní energii, měj báječný pocit ze všeho kolem, z každé titěrné práce, kterou odvedeš. :)

A na závěr:
Neprohráváš, když jsi prohrál, skutečně prohráváš, až když se vzdáš.

Voni ti blbnou hlavu, ve skutečnosti máš pravdu ty, život je skutečně v podstatě na nic, protože na začátku se člověk narodí, na konci umře, to je daný, a to mezitím, to už je jenom vata, vata kterou se snažíme něčím zaplnit, abysme tomu našemu životu dali alespoň zdánlivej smysl.
Ve skutečnosti tam ale žádnej smysl není, proto spousta těch chytřejších vzalo rozum do hrsti a přišlo na to, že lepší bude tím životem jen tak vklidu proplouvat než snažit se o nemožné, brát to jako hru a jen se prostě bavit, nicméně je to špatná hra vyvinutá hodně špatným programátorem, protože ať uděláš cokoliv, myslím opravdu cokoliv, tak na konci stejně prohraješ a přijdeš o všechno.

Jediný co zbejvá je vycmrndat ze sebe během produktivního věku tu trochu sajrajtu, ze který potom rostou dva další hráči.

To vypadá na depresi…
Já ty svoje mám zhruba od 14-ti let a ani už nevím, jaké je to se probudit bez nich…
Dneska to lidi moc zneužívaj a všichni „mají pořád nějakou depku“, ale myslim si, že 80% z nich nemaj ani shine o tom, co to depka je…
Jinak já nemívám pocit – je mi všechno jedno – ale spíš pocit, že nemá cenu něco dělat a jediný možný řešení – jít se zabít. Pravidělně mám tenhle pocit týden před menses, takže to budou hormony…
Kdyby to nevzal čas, asi bych zvážila návštěvu psychologa x psychiatra 😉
Snad Tě to přejde, budu držet palce 😉