Tak mě zajímá. Co nejhezčího jste v životě zažili, co stále máte ve svém srdci?

Často vzpomínám na babičku z mamčiny strany – teď o Vánocích to bylo 20 let, co odešla a já si čím dál tím víc uvědomuju, jak moc mi celý ty roky chybí a jak moc bych ji tu potřebovala. Byla jsem malá, když umřela, takže konkrétních vzpomínek mám relativně málo – a mrzí mě to. Zůstal mi ‚jen‘ takový ten hřejivý pocit kdykoliv si na babičku vzpomenu – vím, že jsem ji měla moc ráda a ona měla ráda mě. Jako malá jsem její ztrátu až tak moc nevnímala, o to víc to na mě dopadá teď. Najednou si uvědomuju, že mi vlastně chyběla vždycky, po celý moje dětství a dospívání. Tolikrát jsem potřebovala pohladit, povzbudit, utěšit a poradit…a kamarádky jsem neměla a rodičům jsem se styděla svěřit.
Vím, že kdyby babička žila, dneska bych u ní byla pečená-vařená a snažila se bych se nasát co nejvíc z jejího nadhledu, moudra, laskavosti a lásky. A přestože už dávno nejsem malý mimino, nestyděla bych se přijít si k ní i jen tak pro obejmutí a pusu na tvář..a pro ten pocit, že žádný problém není neřešitelný, když na něj člověk není sám.
Fakticky mi moc chybí :(

Jedinečné a neopakovatelné pro mne zůstane první představení „Lucerny“,na novém,tehdy ještě dřevěném,otáčivém hledišti v zámecké zahradě u nás v ČK.Tenkrát točnu,jetě dřevěné konstrukce, poháněla „lidská síla“ (vojáci a hasiči),a my děti jsme se jim tam pletli.Ale,nikdo nás nevyháněl,jenom jsme museli být potichu.Mohl bych popsat všechnu tu nádheru prvního pohledu na nasvícenou přírodní scénu,ale nezapomenu na scénu,kde se vodník vyznává ze své lásky k mlynářově schovance,a za ním v nenasvíceném prostoru létá spousta svatojánských mušek.Prostě něco na co se nedá zapomenout.Ale patří k tomu i zážitky ze „zákulisí“. Myslím tím vojáky a hasiče,kteří měli dost práce s tím uvést točnu do pohybu,ale ještě větší problém byl ji zastavit na místě,kde pokračoval děj.A když si dnes vzpomenu co všechno se při tom dělo,a oni se nesměli ani zasmát,tak to pro ně nebylo nic jednoduchého.

Zamilovala jsem se do šestihodinových cest vlakem.. A to myslím zcela vážně! 🙂 Nejkrásnější z těch cest o třech přestupech byla ta část, když jsem jela 200km Expressem. Z každé cesty mám nějaký krásný zážitek – poznávají se tam dobře lidi, k tomu – málokdy je v životě uvidíte dvakrát.. Prostě mi to přirostlo k srdci. 🙂

.. Jinak ale úplně nejkrásnější, nejúžasnější a nejhezčí zážitek byla první opravdová zamilovanost. 🙂

když jsem se zamilovala a nyní si vzpomenu..

Toho je děsně moc – buď fakt velký věci, nebo takový úplně nelogický záblesky maximálního štěstí, který ale vydrží děsně dlouho.
Ty důležitý: narození bráchy. Radostnej šok ze přijetí na vysokou. Silvestr 2003 nebo 2004 s kamarádama z gymplu, kdy mi došlo, že mám konečně takový přátele, o jakejch jsem vždycky snila. Telefonát od člověka, kterýho jsem tehdy milovala /samozřejmě marně/ a on mě při nástupu do zaměstnání požádal, aby mě směl uvést mezi tři lidi kromě rodiny, u kterých si ho zaměstnavatel měl případně prověřit. Opakovaný pochvaly od člověka, kterýho si vážím a věřím, že nekecá naplano.

Ty „blbosti“: Neuvěřitelně silný zážitky sledování hokejovejch mistrovství. Drobnosti z jednoho roku na kolejích – období poznávání se s tehdy nejlepší kamarádkou, zjišťování, jak jsme si podobný a jak se vyžíváme ve stejnejch nadšenejch ptákovinách. Dětský hledání „pokladů“ – střepů u tety na bývalým smetišti a radost, když jsem některý složila dohromady. Vydání prvního článku v novinách a pak ty další přelomový. První řízení letadla. A jeden dost těžko popsatelnej zážitek, kdy jsem si definitivně začala být jistá, že existuje někdo nebo něco jako Bůh.

Mám toho vlastně hrozně moc a strašně těžko se to porovnává.

Pocit odosobnění při povodních. Byl jsem jen k dispozici, neřešil sebe, jen ty vyplavené nešťastníky. Totální prožívání každé vteřiny…

Láska, deti

Bohužel nemám takové intelektuální prožitky jako ostatní,ale měl jsem krásné dětství.Rád vzpomínám,kdy jsem na prázdniny jezdíval do Bratislavy k babičce.Dodnes Bratislavu miluji nade všechny města.Potom to bylo deset let,které jsem projezdil na kole po republice a poznal svou partnerku.Taky je to hodně krátkých okamžiků prožitých v lese,posezení u potůčku,na pasece zalité sluncem,při pozorování zvěře.To jsou všechno okamžiky,kterých je v životě málo,ale přesto stojí pro ně žít.

Co nejhezčího – to se nedá vypsat. Ony i ty drobnosti se stávají hezkými. Jistě jsou to zážitky s rodinou na prvním místě. Ale mnohokrát mne překvapili mladí lidi kteří se mnou pracovali na brigádách, že po letech nevidění se se mnou vítají jako s jejich rovnostníky a nejlepšími kamarády. Že mi poděkuji lidi (třeba i zastupitel), že se mnou měli problémy když byli ve funkci ale, že jednání bylo z mé strany férové, podložené znalostmi ne demagogií, že vám poděkují zcela neznámí lidi za dobře udělanou práci apod.
Za život do srdce se toho naskládá mnoho, je jen otázkou na co v dané chvíli si vzpomenete, co se vybaví apod. A když tu píšete své vzpomínky na prarodiče a rodiče – není od věci se snažit, abychom stejně žili ve vzpomínkách našich potomků.