Stěžoval by si člověk již od narození izolovaný od realného světa?

takoví lidé se občas někdy vyskytli. V podstatě se to dá označit za týrání ze strany toho, kdo je měl vychovávat. Jsou pak samozřejmě poznamenaní na celý život tím, že neznají řadu naprosto běžných věcí a pokud se do určitého věku nenaučí mluvit, tak už to pořádně nebudou umět nikdy.
Jiná věc je, že srovnávat tohle se situací 90% lidí (zajímalo by mě, jak jsi přišel k tomu číslu) je totálně nesmyslné. Nechápu, jak to myslíš, že je těch 90% lidí „zaslepených a ovládaných konceptem systému…“. Já mám dojem, že nějak nejsi schopný smířit se s tím, že různí lidé mají různé představy o životě. Pro řadu lidí není představa pevného životního rozvrhu ničím hrůzostrašným, právě naopak. Stejně tak nevidím nic špatného na tom, že člověk „pracuje pro jiné“. Kdyby to ostatně lidi nedělali, tak by neexistovala řada služeb od popelářů, přes policii až po zdravotnický personál. Co by mělo podle tebe být to „lepší“?

Upravil/a: xxx3

Jde o dvě nesrovnatelné situace:

(1)
Nestěžoval, neměl by nač, neuměl by
mluvit, neuměl by nic, ani si stěžovat.

(2)
Tito lidé mají na výběr, je jenom na nich, jestli,
případně kdy se odhodlají svou situaci změnit.

Upravil/a: ivzez

Podobná situace byla zajímavě vyobrazena ve filmu Nell viz: Nel vyrostla v odlehlé chatrči v lesích Severní Karoliny a nikdy nepoznala nikoho jiného než matku, která měla vážnou poruchu řeči. Nikdy tak neslyšela skutečnou angličtinu a vytvořila si svůj nesrozumitelný jazyk. Po matčině smrti ji objeví místní lékař a snaží se jí ve zdejším prostředí pomoci. Vlivný Alexandr Payle ji však chce „studovat" v laboratoři. Soudce nakonec nařídí, že adeptka psychologie Paula ji bude „pozorovat" tři měsíce v lesích, a teprve pak se rozhodne o Nellině dalším osudu.

K věci: Podobně jak píše ivzez. Nevěděl by o co vlastně kráčí a co se děje mimo jeho svět. Změny by nastaly až kdyby se dozvěděl o světě a někdo jej začal učit. Do té doby by to byl jen promarněný čas a život.