Rozhodujete se rychle a ve svém rozhodnutí se nepitváte nebo si dáváte na čas a vše si nejprve dlouze promýšlíte?

Deli,s tím jídlem jsi mě rozesmála,také se mi to už stalo. Tak dlouho jsem nad tím přemýšlela a na nic chut neměla,až jsem nic neuvařila.:-D
I s věcma jsem na tom stejně,než něco koupím,trvá mi celou věčnost,než se k tomu rozhodnu. Pak už to také někdy nemají.:-D
Ale s čím jsem fakt neskutečně trapná,je,když slíbím,že se s někým sejdu nebo půjdem na kafčo,ale pak celý den nad tím přemýšlím,zda jít či nejít. Že tj.ztráta času a že půjdu příště apod. A tak dlouho,předlouho přemýšlím,až to nakonec na poslední chvíli odřeknu. No,to pak mají ze mě radost..Opravdové kamarádky si nerozmýšlím,to jdu normálně a pokud někdy nejdu,smějou se mi,znají mě. Ale s novými nebo „jen“ známými jsem nemožná se rozhodnout.
A na ty životní zásadní věci,jsem se vždy rozhodovala celou věčnost,to jsem se mučila jak praštěná. Ale zatím jsem se rozhodla správně,tak aspon to.
Tuhle jsem se rozhodovala jakou koupit barvu propisky…no nejsem já nenormální?:-))

Damiano,děkuji za odpověd,jsem za ní ráda. Jen bych chtěla dodat,že pokud se s někým opravdu nechci vídat,schůzku si nedomlouvám. Já jsem to myslela tak,že když se s někým domluvím,že půjdu,tak v té chvíli chci jít,ale když se to blíží,odřeknu to. Naposledy to byl mužský mého věku..popzval mě na kávu,nejprve jsem neměla zájem,pak nakonec jsem si řekla proč nejít na kafe. Jenže před tím než jsme měli jít jsem to odřekla. Měla jsem pak ze sebe špatný pocit. Ale jak říkám,když nechci jít hned,tak nejdu. Řeším v sobě,že pokud už jsme domluvený,tak to odřeknu a to máš pravdu,je ošklivé,chci s tím konečně něco udělat.
S kamarádkami chodím normálně na kafíčko,nic neodříkám,ale když nestíhám a nejdu,nezlobí se,sami to znají,také někdy nestíhají. Ale to se stane občas. Ale stále se se mnou seznamuje spousta lidí. Nechci se tím vytahovat,tj.všude normální. Mám spousty,spousty známých,hodně jich je sympatických. Pořád by se se mnou někdo scházel,já kývnu,v té chvíli jsem ráda,ale doma se mi už pak nechce. Spoustě jsem řekla,že bych ráda šla,ale že mám tolik známých,že bych pak nic jiného nedělala. Známí se smějou,opravdu mi to nemají za zlé,ale když mě potkají,znovu se zeptají,kdy se sejdeme. Se jim právě divím,že se jim ještě chce.
Ale jsem za Tvůj názor ráda,kritiku potřebuji,protože jinak se spolehlivosti nenaučím a to budu akorát na zabití.
Děkuji za upřímnost.:-)

Ad Andělé:
Přeji hezký den! 🙂
V žádném případě jsem tě nechtěla kritizovat, spíš mi přišlo (čistě pro tebe) potřebné, abys jen zapátrala v mysli, proč to vlastně děláš. Jsou lidé, kteří neumí odmítat, protože nechtějí někoho urazit, ale logicky s každým, kdo je pozve na kafe jít nemůžou. Bývají to velmi obětaví lidé, ale často neodhadnou svoje možnosti. Z toho pak vyplývají ta odvolávání – ono po telefonu nebo mailu to jde líp, než do očí… A někdo to zkrátka vezme špatně, to je jasné…
Psala jsem to hlavně proto, že mám jednu známou, která to dělá hodně často a dost lidem tím leze pěkně na nervy. Přišla tak o dost kamarádek, protože nikdo není zvědavý na její neustálé výmluvy a to jak je „na roztrhání“. To je ale jiný případ – ona je velice nevyrovnaný a dost zakomplexovaný člověk, který svými „drahotami“ „povyšuje“ svou nudnou osobnost.

Milá Damiano,také přeji pěkný den.:-)
Omlouvám se,špatně jsem se vyjádřila,nemyslela jse kritiku doslova,ale beru to jako ponaučení,které je pro mne velmi cenné.Vážím si všeho,cos napsala,protože mě to donutilo zapřemýšlet,až jsem se zastyděla,ale to právě potřebuju,protože i když mne známí znají,je dost možné,že s tím mohu někomu jinému nebo i někomu v budoucnu dost lézt na nervy. Hl.je to má nespolehlivost a nevychovanost vůči druhým,což si plně uvědomuju,ale přiznám se,že jsem s tou mou trapnou a neustálou váhavostí nebyla schopna nic udělat.
Moc si Tě vážím,strašně ráda čtu Tvé odpovědi,jsou velmi moudré. Otevřelas mi více oči,dnes jsme byli v Liberci a celou dobu jsem na to myslela a říkala si,jak se musím změnit. Začlo mi totiž nedávno docházet,že se stále více uzavírám do sebe a tj.vlastně špatné. Nemůžu žít jen ve vlastním světě.
Nepřetvařuju se,to z hloubi duše nenávidím,s kým nechci být,tomu nic neslíbím,ale je opravdu bezohledné odříkat již domluvenou schůzku s někým,na koho jsem se před tím těšila. V echvíli,kdy známou či známého potkám a pozve mě na kafe,mám radost,těším se,ale doma už se mi nechce,opravdu jsem se moc uzavela do sebe. Nedávno jsemrovnou řekla,že nejdu,dotyčný mě přemlouval pak po telefonu,nešla jsem,ale když jsme se znovu viděli,tak jsem nakonec řekla,že půjdu,proč né a docela jsem se i těšila,chtělo se mi. Ale doma pak už opět na mě přišla nechut a být jen sama.
Děkuju Ti,vzala jsem si Tvá slova upřímně k srdci a začnu se sebou něco dělat,myslím,že už jsem dnes začla..:-D
Jsi hodná a moudrá,moc děkuju a přeju pěkný den.:-)

Děkuji za tvá slova chvály a upřímné sebevyjádření.
Ať už tě potkalo v životě cokoli, co ovlivnilo nebo posunulo tvé jednání jiným směrem než si sama přeješ, věřím, že si s tím poradíš. Všechno chce čas. Buď ráda, že máš přátele, kteří o tebe mají zájem, tím ti dávají najevo, že jsi fajn. Bylo by škoda se jich stranit. Jen víc věř sama sobě – vždyť i na té ulici jsi to byla ty, kdo se z pozvaní radoval a těšil se. A že se ti doma nechce? No a co? Je dobré, že to víš. Stačí se jednou „přinutit“ a uvidíš, jak budeš spokojená!
Přeji ti všechno dobré. 🙂

Já děkuji Tobě za upřímné vyjádření,opravdu mě to nakoplo a nasměrovalo na lepší cestu..:-) Děkuji i za podporu.
Máš pravdu,jsem ráda,že o mne ještě přátelé mají zájem,budu si toho více vážit a více se snažit se nestranit,akorát mi to škodí. Je potřeba ještě více zapracovat na sebedůvěře a opět se více radovat ze života.
„Přinutím“ se někam zajít,to slibuji hl.sama sobě.
Děkuji moc a také Ti upřímně přeji jen to dobré,jsi fajn.:-)

🙂

🙂