Řekli byste sami od sebe člověku, který pro vás hodně znamená (partner), „lásko“?

Řekli, bez problému. Ta hláška o cikánech je blbost. Jedná se jen a pouze o velkou upřímnost, které ne každý je schopen.
Byl jsem schopen takto oslovit milovanou bytost i v případech, kdy mně dotyčná lásku neopětovala.

Oslovení ‚lásko‘ mezi partnery mi nepřijde banální ani sprosté.Jestli si tak mezi říkají mezi sebou cikáni nevím,já u nich slyšela jen ‚hej more‘.
Co jsem ale byla alergická na oslovení ‚zlato‘ mezi partnery,to když si tak mezi sebou říkali švagrová se svým manželem,a to při jakékoli příležitosti a to i tehdy,když měli mezi sebou nějako vádu.Slovo ‚zlato‘ pak zněko jako nadávka.

A proč bychom se netěšili?

…Lásko,
dej pět tisíc,
viděla jsem… jenom…
jdu si něco malýho koupit…
…Díky, Lásko

Mě zase silně vadí, jak se znehodnotila věta – miluji tě ,mám tě rád/a.
Při odchodu kamkoli, při končení telefonního hovoru............

Zástupná slovíčka, kdy dotyčného přímo nepojmenují, obvykle upřednostňují ti, kteří mají poněkud více těch lásek (miláčků, kočiček, broučků, zlatíček, medvídků apod ) – tak aby se nespletli. Když mi tak ale řekne manžel, vím, že to říká proto, co ke mě cítí – a nebo si o to říká „chvíle“, ale jinak mě oslovuje sice zdrobněle, ale jménem nebo také nějakým roztomilým oslovením, které známe jen my dva.:-)

Btw – že by si cikáni říkali zrovna lásko, to se mi moc nezdá. Z těch jejich tlam slyším spíš kanálové výrazy a rozhodně ne láskyplné:-((

říkat partnerce „lásko“ není zrovna rajcovní a navíc slovo „láska“ zevšední.Když slyším někoho takhle oslovovat tak se mi ježí srst

Jsme s manželem 5 let a máme 3 děti. Nedávno jsme byli nakupovat, sebou dvě menší děti (obě vyfasoval tentokrát manžel:-). Každý svůj nákupní vozík. On vybíral pár věcí a hlídal děti, já běhala a nakupovala týdenní nákup potravin. Když jsem ho v půli nákupu zahlédla mezi regály, zavolala jsem na něj: „Lásko, prosím, vyber nějakou šunku!“ a běžela jsem dál. (Pult s uzeninami je spíš jeho parketa než moje, a taky se mi nechtělo stát ve frontě.) Scénku zaslechla paní, která vybírala těstoviny. Otočila se po tom, na něhož bylo voláno „lásko“, vidouc chlapa jak hora se strništěm na tváři a ověšeného dětmi, otočila se za volající – a zjistila, že na toho chlapa volala dcera její bývalé kolegyně. Druhý den mi moje mamka mailem psala, že se jí ozvala kolegyně a vyprávěla jí, jak nás viděla v obchodu. Prý musíme mít krásné manželství, usoudila z toho, co pár vteřin viděla a slyšela. Jiní se na nákupech hádají, my se oslovíme jako čerstvě zamilovaní. Moc se jí to líbilo. Myslím tedy, že není zač se stydět, toto a podobná oslovení klidně užívat. My je užíváme zcela běžně. Není to podbízivost tomu druhému, ani nám to ještě nezevšednělo. Každé takové slovo je jako pohlazení v každodenním sho­nu.