Řecký oheň

Výroba řeckého ohně byla jedním z nejpřísněji střežených státních tajemství Byzance, což je hlavní důvod, proč dnes neznáme přesné složení této směsi ani její výrobní postup. Odhaduje se, že mezi výrobní ingredience mohly patřit ledek, síra, ropa, pálené vápno (jeho exotermickou reakci s vodou by se dala vysvětlit iniciace dotykem s hladinou), koudel apod., ale jde pouze o spekulace.

Každopádně se zřejmě Byzantincům tajemství výroby uchovat nepodařilo, používali jej i Arabové a něco, čemu se říkalo řecký oheň bylo známo i ve Francii. Po obsazení Konstantinopole Turky roku 1453 byly recepty nadobro ztraceny, záhadná zbraň byla nahrazena nově nastupujícími zbraněmi střelnými.

Zachovala se dobová líčení účinnosti této zbraně. Účastník sedmé křížové výpravy Jean de Joinville o řeckém ohni napsal, že letěl vzduchem

„jako velký soudek s ocasem dlouhým jako kopí. Hluk, který tropil, byl jako hřmění a vypadal jako drak… V noci svítil tak, že jsme mohli vidět předměty v našem táboře tak jasně, jako za dne.“[1]
Zdroj: Wikipedie

Řecký oheň
Oč se jedná? V moderním pojetí můžeme chápat řecký oheň jakožto předchůdce nám známého napalmu. I konstrukce, jež byla po dlouhou přísně tajná a její vyzrazení se trestalo smrtí, je relativně podobná. Hořlavá směs byla umisťována do keramických nádob – okamžitě, jakmile přišla směs do styku se vzduchem, vzplála. Pokud tento oheň lidé hasili vodou, nedělali dobře, protože styk s vodou mu jen přidával na intenzitě. Řecký oheň dokázal prý uhasit pouze ocet nebo moč.
Její používání se postupně zdokonalovalo. Nádoby nahradily trouby vyložené mědí, kterými se za pomoci dmychadel, násosek a pump vystřikoval řecký oheň na nepřítele. Podle některých badatelů k tomu bylo ještě využíváno energie hořících plynů. Tím vysvětlují dobové zápisy, podle kterých bylo tryskání kapaliny provázeno hlasitým, hrůzu vzbuzujícím burácením. Zbraň, která měla většinou podobu divokých zvířat nebo draků, měla poměrně slušný rozptyl a v neposlední řadě také značný psychologický efekt na nepřátelské vojáky – ti kteří neuhořeli, se radši stáhli do bezpečné vzdálenosti nebo v panice utekli z bojiště. Většinou se řecký oheň umisťoval na hradby, vozy nebo na válečné lodě, kde měl o to fatálnější účinek. K prvnímu zásadnímu použití řeckého ohně došlo v roce 673, kdy byla Konstantinopol obléhána Araby. Bůhví, jak by to vše skončilo nebýt řeckého ohně; Arabové byli rozehnáni a říše se dostala z vážného ohrožení

http://antika­.avonet.cz/ar­ticle.php?ID=1747

Existují různé náhražky, ale neni známo, že by někdo znalů původní receptůru.