Proč si lidé ve vzpomínkách vybavují sami sebe z pohledu třetí osoby?

Odpoveď byla označena jako užitečná

Je to dvojaké (nie dvojité) videnie minulosti…
1 – Bežne sa nám spomienky na minulosť vidia z nášho „vtedajšieho“ pohľadu,
2 – ale v prípade začlenenia cudzích myšlienok do našich spomienok, pozeráme na minulosť akoby z iného pohľadu, je to stále naša minulosť, ale už nie z čisto nášho pohľadu.
Sú to napríklad dnes často obľúbené spomienky na vlastný život,
spomienky o živote v Československu 2.polovice minulého storočia, spomienky skreslené časom, dobou, médiami a ľuďmi, spomienky, kde strach sa zmenil v hrdinstvo a hrdinstvo na strach, spomienky, kde vidíme náš život nie tak, ako sme naozaj žili, ale tak, ako si myslíme, že sme žili, v našich spomienkách sa neobjavujú len naše vlastné vidiny a slová, ale aj nevedomky prevzaté pohľady a myšlienky iných (to si však väčšinou neuvedomujeme)…
…
Ľudská pamäť je ako špongia, pomaly sa vysúša a na uvoľnené miesto naberá novu „náplň“ a stále je to tá istá špongia, so zvyškami starej „náplne“, ale už zmiešanej s novou. (a kto neverí, nech tam beží a pozrie sa ako nové vplyvy vplývajú na naše už vžité reakcie a myslenia)
Toto všetko vplýva na to, že „si lidé ve vzpomínkách vybavují sami sebe z pohledu třetí osoby“

Nikdy se mi to tak nestalo a nevím ani o nikom dalším.

to si vybavujete TERAZ.
VTEDY to určite bolo v 1. osobe.

;-Q

To vůbec není pravda. Existují různé typy paměti a vzpomínání. Kdosi si vybavuje spíše vjemové akty, jiný spíše obličeje, další hlasy, … Záleží tedy na typu osobnosti, typu stavu bělosti, typu paměti, …

Tak ja to tak vubec nemam, vzdy si vybavuji ze sveho pohledu. Sebe z pohledu treti osoby nikdy skoro nevybavuji si, je to opravdu zajimave u tebe 🙂

Mívám to také. Je to zvláštní. Někdy to může být ovlivněno fotkami, na kterých jsme zachyceni. Nebo to prostě vnímáme tak, jako by to byl nějaký film. Možná je to dáno i tím, jakou kdo má představivost.