Proč se říkalo že nejsou lidi ?

Každý musel byť zamestnaný, ale s produktivitou to bolo horšie. A vtedajšia úroveň mechanizácie a automatizácie si vyžadoval veľa pracovníkov.
Ja som pracoval v žel. doprave. Týždennú pracovnú dobu som mal mať 48 h. Ale v skutočnosti som najmä v lete mal aj 60 h. Mesačne to robilo aj 200 h. 7×12 h týždenne.
Nástupom kapitalizmu nám znížili prac. dobu na 156 h mesačne, 42 h týždenne. A s vyplácaním nadčasov to bolo horšie, veľmi prísne sa to kontrolovalo, namiesto nadčasov dávali pracovné voľno, za čo sme si nič nekúpili.
Za socializmu sa veľa stavalo, pracovali veľké podniky a pracovnej sily bolo málo, najmä kvalifikovanej.

Mizerná organizace práce a faktická nemožnost mizerného zaměstnance potrestat*) (zejména dělníka, nedejbože odboráře či dokonce komunistu).
Taky – pokud ses na tehdejší situaci podíval ´stranickýma očima´, v podstatě nikde žádné problémy nebyly…
___
*) na druhou stranu nebyla ani možnost dobrého zaměstnance nějak rozumně odměnit – takže takoví neměli důvod se nějak zvlášť snažit
😉
Mimochodem – jednou z největších odměn, hojně tehdy ´udělovaných´, bylo vystavení fotky na vývěsce.
Něco, jako na vojně pochvala před nastoupenou jednotkou nebo fotka s bojovou zástavou…
LOL

Můj názor:-))
To že nejsou lidi, tak to byla pravda:-))) Oni místo v práci, byli na fuškách:-))) Z toho důvodu šlo sehnat jen meloucháře:-)))

Plat ten měl každý jistý, tak proč by v práci něco dělal:-)))
Na melouchu si přivydělal nějakou korunu na víc. Materiál, tak ten si donesl z práce a ještě ho zákazníkovi „levně“ prodal:-))

Nevyrábělo se a neprovozovaly služby podle poptávky, nýbrž podle (centrálního) plánu. V něm měly rozhodující slovo zájmy RVHP tedy Sovětského svazu – zbraně, těžařství, hutnictví, těžké strojírenství apod. Spotřební zboží, zvláště v 50 letech, bylo na řadě až potom. Řídící pracovníci neměli důvod oponovat plánu a reagovat dle potřeb trhu, nic z toho neměli leda práci navíc, v horším případě i problémy. Neboli (jen jako příklad) byl-li v městě nedostatek restaurací, nebyl soukromník, který by hbitě zaplnil díru na trhu a otevřel novou, ale národní podnik restaurací a jídelen se musel rozhoupat, zařadit to do plánu na příští rok (nebo možná do příští pětiletky) a musela to schválit řada lidí. Tento princip platil obecně na cokoli včetně těch řemeslníků – OPBH nemělo konkurenci.

Na rozhodujících pozicích často seděli prominentní avšak nekompetentní lidi. Pokud tam byl někdo odborně kompetentní, musel se především starat o to, aby se těm prvým neznelíbil a neskončil jako „nepřítel pracujícího lidu“. Výraz „nejsou lidi“ pak byl hlavně výmluvou zastírající organizační nezchopnost, byť samozřejmě kdo to měl u prominentů dobré, bral plat za nějakou zašívárnu a na „trhu“ práce chyběl.

Navíc se nedováželo zboží ze Západu a od jinud. Stát šetřil valuty na jiné věci (veškerý zahr. obchod směly provozovat pouze licencované státní podniky a jako soukromá osoba jste v podstatě neměl nárok k zahraniční měně přijít). Výrobní zařízení a technologie zastarávaly, nové se prosazovaly ztěžka (viz výše) – ne, že by nebyly, ale ne v potřebné míře, jak by se mohlo zdát z mediálního humbuku kolem nich.

Zaměstnanost byla, ale byla „umělá“. Někteří byli zaměstnaní, ale nedělali nic, nebo téměř nic. Hodně lidí si dokonce stěžovalo, že nemá co dělat. Také se skoro vůbec nedováželo zboží z ciziny. Max. tak ze SSSR ( televizory, ledničky, elektronika ap. ). Ale zboží bylo stále málo. ☹

Bola iná organizácia práce, v čom bola zlá, av čom dobrá je otázka na dlhšiu diskuziu.. Zamestnanosť bola povinná. Žiaľ ale aj zamestnávatelia si to zjednodušovali a mnohokrát spolu s remeselníkmi postavili „mäkké“ normy, tí si za prácu na 30 minút si písali 1–2 hodiny. Preto zohnať remeselníka v tej dobe počas jeho pracovnej doby bolo naozaj ťažké, keď mnohí si v tej istej dobe „privyrábali fuškami“, pričom dobu strávenú na „melouchu“ zapisovali do času opravy u zákazníka, čo im on väčšinou potvrdil podpisom. Je teda prirodzené, že remeselník nemohol byť súčasne aj na pracovisku (oficiálne) aj na fuške, tak jednoducho sa zákazníkovi povedalo, že nie sú ľudia.
Tie čakania – prespávania pred predajňami treba upresniť, išlo hlavne o predajne Tuzexu.
Prežila som väčšiu časť svojho života v tých časoch, ale ani raz som nemusela čakať – prespávať pred predajňou.
Ano, dlhé „šóry“ pred predajňami boli a sú aj dnes.
Uplácali sa vedúci predajní a uplácajú sa aj dnes.
„Na vše se odpovídalo nemáme, zeptejte se za ..... !“, „Zda jste hledali řemeslníka ( ne meloucháře ), bylo odpovězeno že nejsou lidi ?“ platí to aj dnes, z tých istých príčin ako vtedy…

Hlavní příčina byla v tom, že např. takový „dělník ze šroubárny“ měl na krku dva inteligenty na které musel dělat! Kromě toho značná část populace, namísto toho aby nakupovala, zboží v pracovní době sháněla.
Doplňuji:
Hlavní příčinou byly důsledky uplatňování tzv. zásad plánovitého hospodaření. Státní plán byl téměř zákon a jeho rozpis šel až do jednotlivých provozů a dílen. Zhruba v říjnu byly podniky povinny vypracovat nárh plánu na příští rok, v únoru pak prováděly jeho upřesnění a po rekapitulaci v centru obdržely rozpis, který byly bez remcání nuceny převzít /jinak „tekla krev“/. Zbrojní průmysl řídila většinou tajná zvláštní část státního plánu nazývaná agregace IX. Přísně tajné pak byly akce týkající se civilní obrany a plánů mobilizace. Jak jsem již zmínil rozpis úkolů sice pamatoval i na detaily, avšak jednotlivé části plánu často nebyly synchronizovány, takže např. počet normohodin zadávané výroby nebyl kryt limitovanými počty potřebných pracovníků a už vůbec ne podle profesí. Na investice posilující kapacity téměř vždy firmám chyběly finance, natož „tvrdá deviza“, takže díry se zaplácávaly brigádami z administrativy a hlavně akcemi tzv. komplexní socialistické racionalizace. To vše do sebe hezky zapadalo na papíře, ale realita byla úplně jinde. Výstupy pečlivě rozepsané do téměř do položek nebyly realizovány a plánovaná výroba zůstala nekryta nejen lidskými zdroji, ale hlavně materiálově co do množství a kvality, neboťzaostával technický rozvoj.
Na závěr snad jedna absurdita – v době hluboké normalizace si mě postěžoval jeden pracovník podniku zahraničního obchodu:
"představ si, že ti blbci ze SPK nám na červenec a srpen závazně rozepsali export dětských saní a to i do Afriky......

Upravil/a: dudu

Za komárů se lidi často ztráceli, tak není divu že nebyli :)

Ono to není tak černobílé. Jeden problém nastínil dobře isteron.
Dříve bylo právo na práci. Takže byla povinnost zaměstnat, ale nebyla 100%, jenom se o tom nemluvilo.
Tak jako byl nedostatek dříve je i dnes. Krásně je to v jedné písničce …" nabídka určuje poptávku"… Já však nechci kupovat co mi prodejce nutí, ale co potřebuji a to je opravdu problém, tak jako dříve. Tím nechci popírat, že fronty se stály na auta a pod. Bylo to tím, že byl velký exposrt a zadluženost státu byla minimální.
Nejsou lidi. Tak to slyším i dnes u nás v práci. Ono se tím míní odborně zdatní. Těch co neumí je fakt dost.
Takže ten rozdíl proti dřívějšku není až rak velký. Jenom těch front na ovoce je méně, ale jináč scháním úplně stejně a na drobné opravy někoho sehnat je problém.

to proto, že korupce u nás se nezrodila v devadesátých letech, ale dávno tu už prospívala

Vyjmenuj nějaký český výrobek.