Jiná doba, jiné myšlení, jiné téměř vše. Zdravá skepse pochybovat je už asi také minulost. Smiřme se s tím. Já například docela nerad.

Řeknu to asi takto. Vždycky jsem věděl že nějaké „hovězí/skop tady mezi námi zdravými jedinci je. Ovšem v jaké míře je rozšířen, jak až rozsáhlý je to problém a také skutečnost, jak zoufale málo je tady těch normálních a jak jsou mezi plebsem vzácní a především pak nesmírně důležití, to jsem pochopil teprve až za kovidu a za "Fialovy války v ČR“ ): 🤦‍♂️

Pochybovat klidně můžeš, diskutovat také. Lhát ale ne.

„Studie potvrdila nějaké potravinové intolerance, ale Komise usoudila, že je to zanedbatelné číslo. Tak se výroba rozšíří bez debaty do všech zemí a všech chlebů. Mně se vždycky vyplatilo číst složení potravin, ale tímto “dobroserstvím” jsme všichni v pasti.“

Ale jistě, právo na omyl má každý, ale pak také bývá slušné:

1. omyl přiznat
2. za zavádějící poplašné informace se omluvit a uvést je na pravou míru

Upravil/a: Dochy

Otázka je MOC DOBRÁ, ale k zodpovězení náročná jak odborně, tak rozsahově.

Ve hře je prostě mnoho faktorů (a velmi obtížně kvantifikovatel­ných, o posouzení jejich kvalitativního rozměru nemluvě). Jako jeden ze silných faktorů pro příklad bych zmínil kognitivní disonanci (moje noční můra), která vysloveně znemožňuje přiměřeně objektivní hodnocení a posuzování skutečnosti.

Perličkou na tomto jevu je fakt, že standardní „normální jedinec“ (tedy většinový průměr, když už si dovolím generalizovat na „normálnost“) je vůči ní MNOHEM náchylnější, než „nestandardní“ (nějakým způsobem odlišný, byť třeba i patologicky). Tím se dobře vysvětluje nejen dotaz, ale i „jásači“, volební výsledky apod. pro „ty nestandardní“ zcela nepochopitelné jevy. 🙂

Podotýkám, že ovlivnění jsou VŠICHNI, je to JEN OTÁZKA MÍRY nakolik. 😐

S pravdou je vždycky těžší pracovat, protože se málokdy přizpůsobí našim představám