Vykání není vynález, ale důsledek historického vývoje jazyka a postavení lidí ve společnosti. Vztahy mezi lidmi se v historii měnily, závisely tedy na společenském postavení, vyjadřování úcty, jindy pocit nadařazenosti atd.

Nejstarší bylo tykání, později onikání převzaté z němčiny, panovníci používalí plurál majestaticum, používalo se oslovení Vaše jasnosti, Vaše excelence.

Vysvětlení je v archivu
https://www.od­povedi.cz/otaz­ky/proc-se-drive-v-18-a-19-stoleti-u-nas-v-urednim-styku-lide-oslovovali-vase-excelence

https://www.od­povedi.cz/otaz­ky/jaky-vyznam-melo-onikani

„Někomu onikati jest po německu, vykati po staročesku. (wykati x gebraucht, (onikati)“.

Původ vykání je vysvětlený v odkazu na stránce Ptejte se knihovny, další zdroje jsou dole na stránce v odkazu

http://www.ptej­teseknihovny.cz/do­tazy/tykani-vykani-onikani

"Vykání vzniklo jako následek nepochopení. Římským císařům se až do konce 3.století n. l. tykalo, protože latina oslovení množným číslem vůči jedné osobě ani nepřipouštěla. Na sklonku Římského císařství byla za císaře Diocletiana zavedena vláda tetrarchů – čtyř vládců, mezi něž byla rozdělena vláda nad jednotlivými provinciemi. Císařské kolégium bylo tehdy i v záležitostech, týkajících se jen jednoho člena, oslovováno jako celek, aby se zdůraznila (ne vždy skutečná) jednota vlády a vůle všech spoluvládců.
Nepochopením tohoto principu v raném středověku bylo pak vykání přeneseno na tehdejší vladaře, kteří už ovšem vládli sami.

V češtině se vykání vyvinulo až poměrně pozdě, ve staré češtině ještě neexistovalo, naopak v mnoha jazycích, např. v angličtině, sice tykání existovalo, ale zaniklo.

Rozlišování tykání a vykání existuje ve většině moderních jazyků, např. v jazycích románských a germánských. V orientálních jazycích (zejména je to patrné v japonštině, platí to ale i pro čínštinu, korejštinu a další jazyky) existují dva nebo více způsobů časování sloves (prostá a zdvořilá forma, případně mnohem rozvinutější systémy tříd zdvořilosti).

Tykací a vykací forma je významným obohacením jazyka, protože ukazuje na jazykové i společenské schopnosti mluvčího a zobrazují se v něm fenomény jako úcta k ženě a ke starým lidem, pečlivost a lajdáctví, sociální inteligence či neohrabanost.

Na druhou stranu lze říci, že jazyky bez rozlišení obou forem (např. angličtina) poněkud usnadňují společenskou komunikaci a stírají rozdíly mezi formálním a neformálním rozhovorem.

Pro vyjádření zdvořilosti, společenského odstupu, formálnosti apod. mívají jazyky různé gramatické systémy, jako je vykání (oslovování jednotlivého člověka v 2. osobě množného čísla, vy), onikání (oslovování ve 3. osobě množného čísla, oni, např. v němčině), onkání (oslovování ve 3. osobě jednotného čísla, on, např. v italštině a polštině) aj."

Upravil/a: annas

Vykání přece není vynález.
Vyvinulo se pravděpodobně během vývoje společnosti.
Malým dětem se v současné době většinou tyká. Vykalo se dříve, třeba za 1.republiky dětem z vyšších společenských vrstev.
Až trochu dozraješ, také ti mladší budou vykat. A pravděpodobně už nebudeš tak rád 🙂