Při jaké činnosti si dítě obvykle uvědomí, že chce být rezolutně v dospělosti politikem?

Řekl bych často v pubertě, na SŠ, VŠ, podle toho s čím se setká, co ho ovlivní nebo se k tomu prostě dostane (i v pozdějším věku, změna povolání apod. Taky si všimni, že různí politici – řadoví i někteří významější – byli politiky třeba jen krátce, po určitou dobu anebo se do politiky pustili „později“ a předtím dělali jinou profesi nebo se v politice angažovali jen omezeně/neaktivně).

Studium ekonomiky, práva – volba jako náctiletý, kolikrát aniž by si uvědomil, proč vlastně (jen mu to třeba připadalo zajímavé, sympatické) a tak najednou studuje něco ve spojitosti se státní správou a nějak se dostane i do politiky (drtivá většina však do té byrokratické nižší státní správy nebo ekonomické sourkomé sféry v podnicích – sekretář/ka, účetní, úřednice, analytik, bankéř – za přepážkou, popřípadě i vedoucí nebo pokladní v obchodě nebo vykonávají i úplně něco jiného). Přes skupinu/přátelé, vlastní zájem, nápad,… blíže se s tím seznámí a zaujme ho to.
Asi jako u plno jiných povolání. Neviděl bych v tom nějak extra rozdíl.

Při jaké činnosti si dítě obvyklé uvědomí, že chce být hasičem, doktorem, právníkem, truhlářem, pekařem, uklízečem, vojákem? NĚKDY je to osudová věc, kdy v tom najde zalíbení a smysl, JINDY je to všední věc nebo tu žádný konkrétní motivátor být ani nemusí a prostě se k tomu dostane. Vem si volbu oboru na konci 9. třídy ZŠ – většina neví, co chce dělat a vybere si prostě něco, co jim trohu něco říká (sympatie) nebo podle možností – lokalita, blízkost, okolnosti (rodiče, vlivy)… a kolikrát po vystudování to pak vykonávají v práci, jiní zase ne. Kdo si v 7. třídě říkal, že chce být truhlářem, instalatérem, obráběčem kovů, řezníkem a podobně?
Většina lidí ti neřekne, kdy nastal TEN okamžik, kdy si uvědomili, že to je to jejich – vysněné povolání, záliba, láska/člověk, atd. Může to být kniha, konkrétní událost/příhoda, myšlenka, kterou někde viděl/slyšel,… ale klidně i série okolností, které k tomu vedly/ovlivňovaly nebo i něco, co se velmi dávno zapsalo do podvědomí a co si ten člověk ani nepamatuje (a ani třeba neví, že ho to ovlivnilo).

Všimni si taky vliv okolí, těch nebližších (i u známých). Rodiče, děti, rodinní známí/přátelé, známí podle skupin/„tříd“ například:

1. Herci, zpěváci, dabéři, modelky, či i nějací umělci
2. Právníci, lékaři, ekonomové politici
3. Dělníci, „fyzičtí“ pracanti (různého druhu)
4. „Vyšší“ zaměstnanci – jako v kanclu, pracující spíš papírově a na PC
5. „Nižší“ podnikatelé, živnostníci – pracující často jako ti dělníci, ale sami na sebe
6. „Vyšší“ podnikatelé, kapitálovky, větší podniky, větší kapitál, zaměstnanci, či víc zaměstnanců

Tzn., že rodiče, sourozenci a rodinní známí často dělají totéž nebo něco podobného a stýkají se s (profesně) podobnými lidmi. A člověka to tak nějak motivuje, aby dělal totéž nebo skoro totéž – i vlastní volbou, vlastním rozhodnutím – na základě seznámením se s tím, přivyknutím tomu, zvykem, „stejnou mentalitou“. Přičichali tomu od mala po dospělost. Sektal jsem se s tím mnohokrát, není složité to vypozorovat v okolí a znám to i osobně, z vlastní zkušenosti. Přestože to samozřejmě neplatí všeobecně (že všichni blízcí v okolí dělají totéž), tak to platí na určitou míru těhc lidí – tedy, že v tom příbuzenstvu a kolektivu je největší zastoupení té konkrétní profesní skupiny. Už pár let jsou mým užším kolektivem podnikatelé (kapitálovky) a investoři, vlastně skoro od té doby, co podnikám. Pocházím z dělnické rodiny a celkově prostředí – všichni nějací dělníci (i když třeba různých povolání), nejčastěji ve fabrice, i když byly vyjímky jako hasič, policista a zdr. sestra – ale to proto jsou to VYJÍMKY (3 vs pár desítek – započtena celá úzká rodina, strýcové a jejich rodina a taky ti rodinní známí a vůbec okolí) a bylo prsotě znát, že to byli mírní „vybočovatelé“ ze standardů. :D Přítelkyně zase pochází z „prostředí“, z „kolektivu“ živnostníků – neuvěřitelná spousta drobných podnikatelů – ona sama, celá úzká i širší rodina a rodinní (i blízcí) známí. Asi tolik jako bylo v mém případě „dělníků“… vážně hodně.
To je vliv rodiny a okolí. Podívej se na herce/zpěváky a spol. – jsou to rodinné generace a samozřejmě mají přátelé mezi nimi, ve stejném/podobném povolání (logicky, to je běžné). Totéž můžeš vypozorovat i u těch politiků (popř., že to byli nebo jsou právníci, ekonomové a další,… což je tomu blízké a o to jde). Rodina a okolí často člověka přiměje, aby vykonával něco podobného, co dělají oni. Nemusí to být na chlup stejné, ale jde o to, do které katogorie ta práce spadá. V jistém stylu si jsou podobné, podle způsobu vykonávání té práce (ale i ohodnocení atd).

Upravil/a: Disraeli

A just nebudu politikem. Politik musí stát a nahlas číst, co mu jiní píšou a já radši budu máma. Taky chci létat jako pták a dotknout se hvězd, chodit po horách, cestách i necestách, znát svět, jak žiji lidé i zvěř a ještě, ne, nechte mě, nechci být herečkou, ta se musí moc učit a hrát před lidmi tyátr. Já chci být a budu normální. Já chci být člověkem!

Upravil/a: led

Když zjistí, že rukama se neuživí, ale hubou ano. Takže to záleží mnohdy na prostředí, na rodině a okolí.

Nejde o činnost, spíše takové dítě ostatní děti opačného pohlaví odmítaly 🤷‍♂️