Odpovědi
Jednoduchá odpověď je, že zaměstnavatel Tě, poněkud, nemůže vyslat „na pracovní cestu pracovat na home office“, protože práce z domova není pracovní cestou, e ratione materiae.
Ještě, než dojdeme k pořadu práva, připomeňme si historii „fenoménu“ práce z domova:
V únoru 2020 začaly na naše území (tj. v češtině, protože naši politici obvykle jinak moc neumí) pronikat první zprávy o té nové chorobě. Naše vláda, respektive tehdejší ministr zdravotnictví, manekýn Adam Vojtěch (který zdravotnictví vůbec nerozumí, a právě proto byl ministr zdravotnictví), celou situaci dementovala tak, že se nic neděje, je to jinde a žádná opatření nejsou potřeba.
V březnu vláda otočila a začala – v drtivé většině protiprávně a protiústavně – přijímat jedno opatření za druhým. Některá opatření byla formou zákazu, některá formou příkazu a některá formou doporučení.
Jedno z těch opatření bylo, aby zaměstnavatelé, pokud je to možné, posílali zaměstnance pracovat z domova.
Dobře, hystrionská reakce kolem choroby trvala do doby, než přišla „válka“. Po celou dobu se střídali ministři, jak fangle před ambasádou, do toho se „vystřídala“ i vláda a poslanecká sněmovna.
Celý problém byl, v podstatě, ve dvou věcech: že Česká republika, konec konců jako každý nerozvojový stát, má na takové, a dokonce i na horší, situace nějaký pandemický plán a podle tohoto pandemického plánu se vůbec nepostupovalo. A druhý, že prakticky všecka opatření byla buďto zcela, nebo z části, praeter legem, tedy zcela mimo ústavní i zákonný rámec. Zákonem i konstitucí byl strach.
Samozřejmě, zaměstnavatelé zjistili, že je pro ně zaměstnanec pracující z domova výhodný: ušetří na provozních nákladech a zaměstnanec se – třeba – nepoškodí cestou do a z práce (a zaměstnanců je málo, že, tedy většinou). No a pro zaměstnance je to výhodné asi jednoznačně.
Ano, ale pokud se tento „fenomén“ stal novou realitou, tak na to měla legislativa reagovat změnou zákoníku práce. Návrhy byly, ale žádný nebyl s platností a účinností přijat, takže, jako by nebyly.
Tedy, práce z domova se, nyní, řídí platným právem z doby, kdy tento „fenomén“ u nás prakticky neexistoval. Ale to právo platí a je potřeba se jim řídit.
Pracovněprávní vztah je smluvní vztah soukromého práva, do kterého přesahuje právo veřejné, protože právo na práci je konstitučně zaručeným právem a stát ho, proto, musí určitým způsobem ochraňovat. Pokud je, tedy, něco v zákoníku práce kogentně zakotveno, nelze se od toho smluvně odchýlit. Pokud není, platí svobodná disposice smluvních stran, tj. ujednat lze prakticky cokoli.
Podle ustanovení § 2 odst.2 in fine zákoníku práce musí být závislá práce vykonávána na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě. Takže není problém se dohodnout, že místem výkonu práce bude bydliště zaměstnance, a dokonce není ani problém dohodnout, že místem výkonu práce bude pracoviště v pondělí a ve středu, a místem výkonu práce bude bydliště zaměstnance v úterý, ve čtvrtek, a v pátek, například.
Ale musí to být dohodnuto. Zaměstnanec nemůže zaměstnavatele k práci z domova nutit a zaměstnavatel nemůže zaměstnanci práci z domova nařídit.
Pokud se uzavírá dohoda v tomto směru, je rovněž praktické zároveň v tu dohodu pojmout sanaci nákladů spojených s prací z domova, protože platí obecná zásada, že závislá práce se koná na náklady zaměstnavatele. I když písemná forma není kogentní, lze jí opravdu důrazně doporučit, už jenom proto, protože se tím mění místo výkonu závislé práce, třeba.
Pracovní cesta (§ 42 zákoníku práce) je úplně jiný institut. Už ze systematického zařazení – převedení na jinou práci, pracovní cesta a přeložení – vyplývá její materiální smysl: zaměstnavatel potřebuje, aby zaměstnanec dočasně vykonával práci jinde, protože ta práce nelze na pracovišti podle pracovní smlouvy vykonat.
V právu platí zásada contra legem facit quid id facit quod lex prohibet, in fraudem vero qui salvis verbis legis sententiam eius circumvenit. Tedy, koná-li někdo formálně podle platného práva, avšak koná-li proti jeho smyslu, koná protiprávně.
Tedy: pokud Ti zaměstnavatel nařídí „pracovní cestu na home office“, obchází smysl a účel ustanovení o vyslání zaměstnance na pracovní cestu, ergo, koná protiprávně. S tím, abys pracoval z domova, Ty musíš souhlasit.
Jako zaměstnanec ho na to můžeš písemně upozornit a dát mu lhůtu, aby svého protiprávního konání zanechal s tím, že jinak se obrátíš na soud s žalobou – aby mu to zakázal.
Další možností je, prostě a jednoduše, zaměstnavatele vyměnit.
| 0 Nominace Nahlásit |
U otázky nebylo diskutováno.
Nový příspěvek- Jak je to nyní s rovnoprávnými platy žen a mužů? (8 odpovědí)
- Je možné okamžitě vypovědět dohodu o pracovní činnosti? (2 odpovědi)
- Mohou petice podepisovat mladší 18 let? (3 odpovědi)
- Co dělat, když zaměstnanec odmítá nosit pracovní obuv na základě potvrzení lékaře?? (10 odpovědí)
- Jak je to s dohodou o provedení práce? (2 odpovědi)