Špatnou. Ale aspoň z toho byla povídka, která mi vynesla čestné uznání v celostátní literární soutěži.
Byl jsem tehdy za studií na brigádě v pekárně v jednom hypermarketu. Dokud jsem byl jenom takový podržtaška a doplňovač zboží, všechno šlo celkem snadno. Jenže pak šla prodavačka, které jsem vypomáhal, na oběd a nastala půlhodina hrůzy.
„Nejdřív půjdu na oběd já,“ vymýšlí kráska plán, když
dopoledne uteče jako voda. „Za půl hodinky jsem zpátky a pak půjdeš ty.
Můžeme se takhle domluvit?“
Ach ano, cukrátko. Tedy pardon – cukrářko.
To ovšem ještě netuším, co mě čeká za estrádu. Vmžiku se měním
z řadového doplňovače ve vrchního cukráře. Ještě že nebrigadýřím
někde v centru – vidět mě někdo známej, asi by se počural.
Na druhé straně pultu než obvykle člověk okamžitě pozná hlavní
nevýhodu supermarketů. Zatímco do cukrárny jako takové se chodí cíleně,
když vás honí mlsná, v supermarketu jde člověk vlastně náhodou okolo
té naprosto záměrně centrálně umístěné integrované pekárny-cukrárny,
aby ji jó nemoh minout, a v tu ránu si řekne – jé, hele, zákusky, já
chci taky. Kór po ránu, kdy je vůně čerstvosti spolehlivě praštila mezi
oči, i kdyby si pultu nakrásně nevšimli… i po poledni se najdou její
zbytky, které bohužel na čichové buňky kolemsetrousících účinkují
spolehlivě. Takže člověk trne, už když proudí davy lidí okolo a
zahlížejí. Ne, ani sem nekoukejte, já tu nejsem, to není cukrárna, to se
vám jenom zdá, to je benzínka…! jímá mě hrůza, ba jo, cožpak o to,
klidně si něco kupte, ale hlavně to nechtějte zabalit s sebou.
Což v drtivé většině samozřejmě chtějí. Vy jste tu nový, že?
Místní si změny všimli okamžitě. Ale kdepák, já tu naštěstí jenom
(brigád)ničím. Jinak tu nejsem naprosto ničím. Chraň Bůh. Obzvláště
ženám samozřejmě cukaly koutky, když mě viděly, jak se je snažím balit.
(Ty zákusky. Ale i v tom druhém smyslu jsem úplně stejnej amatér…). Ale
nakonec vždycky s chichotáním poděkují, odplují a mně padá kámen ze
srdce…
„Vždyť je to jednoduchý.“ Z týhle věty mě vždycky mohli odvízt.
Zhruba do pěti šesti zákusků bude stačit malá krabička, od pěti do
deseti střední, od deseti až dvanácti nahoru velká… pak už je jenom
zabalit.
No právě… jenom.
To se vezme takhle, takhle a takhle, udělá se muchly muchly, takhle, a je
to.
Jenže tu ústřední část, ono záhadné muchly muchly, provedla tak
bleskově a profesionálně, že jsem z techniky nepostřehl naprosto nic.
Prostě náhle se tu zjevil dokonale zabalený zákusek. Záhadnější než
biblické Zjevení alias Apokalypsa.
A když už mluvíme o Apokalypse… radši jsem si ji neměl brát
do huby.
Vteřinu co vteřinu úpěnlivě koukám na hodinky, kdy už se mi vrátí
z oběda má krásná spasitelka. To nejhorší mělo ovšem teprve
přijít.
Vážně nebudu moc přehánět, budu-li tvrdit, že se za tu půlhodinu mého
záskoku vystřídalo v cukrárně jako naschvál snad víc zákazníků než
za celej den dohromady. To všechno by ještě šlo, člověk si mohl pro
útěchu říci, aspoň jsem tu za ty prachy co platnej.
Dokud nepřišla tahle můra.
Že já mluvil o té Apokalypse.
Její kyselý důchodcovský pohled krouží dlouho, předlouho, podezřívavě
po nabídce. Tak dlouho, že člověk začal i jásat, že jí nebude nic dost
dobrý a že odtáhne.
To jsem se ovšem splet. Soudná vteřina přišla a ona ukáže svým
kostnatým, třaslavým pařátem na jeden ze zákusků. Tenhle mi zabalte. Jo a
taky tenhle… jo a tenhle chci taky.
Už dost, babo, už dost…!
„Kolik jich zhruba celkem bude?“ přám se rutinně, ať vím, jakou krabici
na to. Jenže opět ouha.
„Copak já vim?“ štěkne baba. A dál zabodává prst do plexiskla.
„Ještě tady tenhle… a tadyhlencten… a támhlencten.“ No jó, já to
stejně věděl. Už chystám velkou krabici a velkej papír.
Což je samozřejmě nejhorší varianta. Nad velkým papírem, nad nímž
obyčejně coby malíř jásáte, jak se na něj rozmáchnete, jako amatérský
cukrář zoufáte. Jakže to bylo? Přehne se to takhle…, takhle…, nebo snad
takhle…?
Pichlavé pohledy zákazníků se ze stařeny přesunou na mě. No bodejť,
paninka se nám s přáním ráčila konečně vyblejt, tak teď je řada na
tobě, dělej, makej, já chci taky.
Ále co. Víte co, prostě to nějak zmuchlám, zamuchlám, podmuchlám,
zalepim. Hlavně nezdržovat.
Stařena však mé pokusy o šulení okamžitě zblejskne. „No co to má
být, toto? Já to chci mít zabalený pořádně…!“
Začínám se těšit…, až to tady zabalím.
Už už mám na jazyku cosi stejně jedovatého, typu, tak to máš ale, babo,
smůlu. Zákazníci za ní naštěstí vezmou výjev před sebou jako dobré
kino a už se nenechají stresovat časem. Nejspíš jim došlo, že tohle holt
fofr nebude…
Po několika mých marných pokusech o nějakou „lepší“ předělávku přichází spása. Konečně z oběda…
„Jé, co to je za šmodrchanec?“ zahihňá se. Vezme záležitost do
svých něžných rukou, udělá záhadné muchly muchly, babizna po krásném
balíčku chňapne a s frfňáním nakvašeně odchází.
„Ta byla jediná?“ ptá se… myslí jako za polední přestávku.
„Ne. Bylo jich tady aspoň deset. Víc jak za celej den dohromady…“
„… no to si děláš srandu…“
Teď už zbytek šichty uteče. A pak… už na to peču.
1Kdo udělil odpovědi palec? RyuzakiKate
před 1620 dny
|
0 Nominace Nahlásit |
Jednou jsem byl na brigádě v Praze v nějakém obchodě a dělal jsem v dopékárně. Dával jsem věci do trouby – ochlazené a po určité době jsem je vytahoval a dával na police. I když mi čerstvé pečivo strašně voní, a tady jsem mohl jíst vše dle libosti, nedal jsem si nic.
0
před 1620 dny
|
0 Nominace Nahlásit |
U otázky nebylo diskutováno.
Nový příspěvek