Pokud existuje konečný cíl zla a dobra, jaký je to cíl?

Otázka implicitně předpokládá existenci objektivního dobra a zla. Nic takového podle mě neexistuje, měřítkem dobra a zla je pouze kulturně podmíněná interpretace resp. ohodnocení konkrétního činu člověkem nebo jinou bytostí schopnou morálního soudu.

Předpokládejme ale, že objektivní dobro a zlo existují. To by mělo dalekosáhlé důsledky, zejména by z toho plynula existence nějaké formy boha nebo bohů jako dejme tomu arbitrů dobra a zla. A dále by tedy záleželo na tom, jak by se tito bohové dívali na náš svět:

• Jen diváci: Konečný cíl neexistuje, protože rozhodčí jen přihlížejí a interpretují. Případně v souladu např. s učením abrahamovských náboženství udílejí posmrtné spropitné.
• Dobří bozi: Konečný cíl je maximální dobro. Dobrý bůh by totiž nepřipustil úbytek dobra, dobrem je i minimalizace zla, tedy celkové dobro by mělo přibývat na úkor celkového zla.
• Zlí bozi: Konečný cíl je maximální zlo. Komplementárně předešlému.
• Dobří i zlí bozi: Konečný cíl závisí na tom, která frakce je silnější. Pak viz předešlé body. Pokud by byly frakce vyrovnané, zápas dobra a zla by byl setrvalý, ale nebyl by to cíl, jen důsledek „božského patu“.
• Bavící se bozi: Bozi se prostě baví zápasem dobra a zla. Pak je cílem zápas.

Mimochodem, hlubší analýzou pojmů dobro a zlo si možná uvědomíš, jak problematické je hovořit o objektivním dobru a zlu, zejména když v tom chceš mít všemocného, vševědoucího a dobrého boha. Toho si byli vědomi už dávní teologové a filozofové, takže křesťanství má problém. Tedy mělo by, vybruslili z něj už dávno. Inspirací byla kniha Jób (Starý zákon, vřele doporučuji), která umožnila najít „třetí cestu“, podle které je Bůh (tedy Hospodin) sice nekonečně dobrý, ale lidská mysl je tak nedokonalá, že nedokáže pochopit božský záměr v celé jeho šíři a do všech důsledků.

Proč Bůh tedy dal do přikázání: Nebudeš mít žádných jiných bohů přede mnou. Nebudeš se jim klaněti ani ctíti. Je to z důvodu neexistence jiných bohů, nebo snad připustil existenci jiných bohů, kteří by měli být tzv. samozvaní?

Třeba z toho důvodu, že se starověcí Izraelci museli/chtěli vymezit proti ostatním kmenům v kraji a cíleně nekompatibilní náboženství to umožnilo velmi efektivně. Problémem se to stalo až s příchodem Římanů, kteří vnímali náboženství mnohem volněji a pružněji.

To jsi měl napsat do odpovědi. Je to velmi zajímavé a taky globálně podrobné.

Klikl jsem na špatné tlačítko, dělám několik věcí najednou… Překopíruji to.

Kelte, nikdo, ani Hapiky, neřekl, že dobro a zlo jsou cíle. Přečti si ještě jednou otázku.

Edison: Anihilace je srážka dvou částic. S čím by se realita tedy měla srazit?

Anihilace je (etymologicky) dejme tomu proměna v nicotu (ad = do + nihil = nic). Slovo anihilace je dokonce starší než hypotéza antihmoty, zhruba ve smyslu „přeměna v nicotu“ je doloženo už ve 14. století. V tomto smyslu tedy Edison použil pojem správně.

Mimochodem, ani fyzikálně není anihilace „srážka dvou částic“, je to interakce částice a antičástice s nenulovou klidovou hmotností, při které se tyto přemění toliko na fotony. To anihilace pochází z toho, že interakcí dvou částic s nenulovou klidovou hmotností vznikají částice (fotony) s nulovou klidovou hmotností.

Samozřejmě, jen nechápu, proč částice a antičástice nejsou považovány za dvě částice.

Dvě částice jsou v pořádku, částice a antičástice jsou dvě různé částice. Jen ta srážka není úplně vhodný pojem, protože vyvolává ne zcela správné představy. Lepší pojem je interakce.

Díky, popsal jsi to přesně. Přesně tak si to představuju já a tak jsem to i myslel. Etymologii jsem ani neznal.

Hapiky, použij představivost. Anihilace se fyzikálně sice týká hmoty, ale neumíš si představit anihilaci něčeho abstraktního, jako je dobro a zlo? Uvědom si, že pokud pro to nemáme termín, je vhodné pro to použít nejbližší možný, jehož význam známe a klidně můžem jeho obsah přenést i na nehmotné pojmy. Prostě jen rozšířit obsah slova. A neměla by se srážet realita, ale interagovat spolu práv to Tvé dobro a zlo. To se děje právě tím bojem.

Samozřejmě si můžu představit cokoliv.Představa a realita ale nejsou vždy přátelé či zajedno jsou.

O tom taky pojednává jeden filozoficko fyzikální směr: Realkita neexistuje, dokud ji nepozorujeme. Z toho může klidně plynout, že realita je produktem představivosti, protože právě představivost formuluje (nikoli formuje) co je realita a jak vypadá, přesněji jak ji vnímáme. Objektivní realita tedy nemusí existovat stejně, jako objektivní dobro a zlo. To lze pozorovat tak, že každý realitu vnímáme odlišně. Už jen díky různým pohledům a její interpretace je ještě individuálůnější. Jak vidíš, realita a dobro i zlo mají mnoho společného, zejména s ohledem na vnímání jednotlivci.

Tak mě napadá, že dobro je dobré na přežití, zlo je dobré na rychlý vývoj či pokrok.