Pokud byste měli typickému puberťákovi doporučit nějakou knihu, která by to byla?

Lotr2008

Filip84: No ale třeba by v něm nějaká kniha mohla probudit zájem o literaturu. Nic není nemožné. I když chápu, že šance jsou u některých případů nepatrné.

Filip84

Lotr: Je to téměř nemožné.

Podívej se, člověk je přirozeně neskutečně líná potvora: proč by se měl obtěžovat tahat nějakou – těžkou – knížku, čumět do nějakých blech písmen, když si ten příběh může pustit ve formě filmu, nebo se s ním seznámit formou nějaké počítačové hry, na příklad?

Pozor, oni mají fantasijní složku, možná mají fantasijní složku ještě větší, než kdejaký můj vrstevník v jejich letech, který taky houby prd přečetl, akorát netrávil čas u počítače a her, ale venku. Mají, mají fantasijní složku z toho online světa. No, ano, ale to je úplně jiná fantasijní složka, než jaká se vyvine z toho, že jako malé dítě posloucháš pohádky, a pak si (i) čteš. Úplně jiná!

Oni jsou zvyklí vytvářet si fantasijní představy na základě (audio-)visuálních stimulů, ne na základě toho, že si něco přečtou, a pak si to představují.

Vezmi příklad: Jules Verne & Dvacet tisíc mil pod mořem. Já jsem to nejprve četl, nevím přesně, kolik mi bylo, ale odhadoval bych to na něco mezi 10 – 12 roky života. Vlastně to byla (asi) první „vernerovka“, co jsem přečetl. A až o mnoho let později jsem viděl filmové zpracování z roku 1980 (https://www.csfd­.cz/film/220820-dvacet-tisic-mil-pod-morem/prehled/). A ten film se mi nelíbil, protože – z mého úhlu pohledu – byl „brutální“, ne dějem, ale kulisami – přišlo mi to celé takové až moc industriální, no tak osmdesátky, že jo. A dodnes si ty představy o té lodi, postavách, ději, útržkově pamatuju, pořád si pamatuju to, jak jsem si, před nějakými cca 25 lety, představoval Nautilus, nebo kapitána Nema.

A teď se vžij do situace člověka, který tuto fantasijní složku vůbec nemá. Jestli zná Dvacet tisíc mil pod mořem, tak to ale zná buďto z (nějakého) filmu, nebo z (nějaké) počítačové hry. Nebo z obojího, nejprve z filmu, a pak ze hry, nebo nejprve ze hry, a pak z filmu. Dejme tomu, že bys za ním přišel s Verneho knížkou Dvacet tisíc mil pod mořem – že si to má přečíst. Pošle Tě s tím do prdele – proč by to měl, jako, číst!? Však to viděl, ne, ve filmu, a k tomu na to hrál „střílečku“. Ty mu budeš vysvětlovat, že to je něco úplně jiného. Ale jeho to nezajímá, je to mimo jeho svět, prostě je to rozměr, který nepoznal. Ale dobře, dejme tomu, že ho nějak přesvědčíš, on usedne k té knížce a začne číst. Po 1–2 stranách poletí knížka do kouta, protože on tomu nebude rozumět.

Já takové lidi znám, i tady se, občas, vyskytují. Oni prostě psanému textu nerozumí, nebo nerozumí, rozumí receptu, rozumí technickému popisu, ale nerozumí – třeba – milostné poesii. Protože na to nejsou zvyklí a nezměníš to – je pozdě.