Pohřeb – to není nic veselého – ale

Vite bubco,ja kdyz uz musim na pohreb-tak se vzdy usmivam a to jen proto,ze si pamatuji toho cloveka jaky byl kdyz zil.Ja zrovna moc brecet neumim a proto nez tam vzlykat a posmrkavat hlasite,tak se radsi po tichounku usmivam a davam dotycnemu na jevo,ze vzpominam na vse dobre.Prece jsem se sla s nim rozloucit dustojne-a ne hystericky.I kdyz emoce lidi jsou ruzne.Vlastne tedy pro mne zije stale.

Ale ano, vzpomínám si. Na skromném pohřbu mé babičky, ve chvíli kdy se ukládala urna do hrobu za zvuku smuteční hudby z kazeťáku, začala moje dcera, které byly asi 3 roky nahlas zpívat „skákal pes“. No, stane se. 🙂

Byla jsem na pohřbu, když se pochovávalo do hrobu. Jeden nosič zakopl, rakev z nosítek sjela na zem, kus dál odletělo zřejmě špatně přitlučené víko a nebožtík z rakve vypadl, zvedl se a zase se položil.

Zpočátku spíš horor, hrůza. Až to opadlo – úsměv.

Schválně, nepřišel by vám k smíchu rozhovor dvou účastnic pohřbu:Paní, prosím vás, kdy je tady u vás v kraji zvykem plakat-už po cestě, nebo až na hřbitově?

Já tedy nezažila. Myslím si, že se usmívat na pohřbu, není vůči pozůstalým etické a snad by si to i málo kdo dovolil.

Já moc ted na pohřeb nechodím ale když jsem byla před 10 lety mému hodně známému kamarádovy tak jsem se snažila trošku usmívat vzpomínala jsem na to co jsme spolu s dalšími mojími kámoši a kámoškamy zažily jinak bych to tam psichycky asi nevydržela.

POHRBY ASI NEMA NIKDO RAD,JA VZDY BRECIM.SNAD POTOM,KDYZ UZ JE TA SMUTECNI HOSTINA,TAK KDYZ SE VZPOMINA,TAK PAR USMEVU PADNE.JINAK SE MI NIC PODOBNEHO NEPRIHODILO.

Nedávno jsem to v nějaké odpovědi psala.V prosinci jsme se smáli od srdce,protože jsme vzpomínali na moc dobrého a veselého kamaráda a spolužáka.Spíš nám to vehnalo víc slz do očí i ostatním.Mě přijde nevhodné,aby si na pohřbu někdo vykládal srandičky,které nesouvisí s pohřbem a pak se tam válel smíchy.

každý člověk má rád radost,tak proč jej neoslavit i při rozloučení s tělem
Příklad:to jsem ještě bydlel na Ostravsku,
ZEMŘELA ZNÁMÁ OSOBNOST A JÁ NA JEJÍM POHŘBU SE SETKAL S JEJÍ RODINOU,DCERA MI ŘÍKÁ,ŽE JSEM JEJICH MAMINKU MUSEL MÁT VELMI RÁD,KDYŽ JSEM DO PRAHY PŘIJEL S TAKOVÉ DÁLKY,AŽ S oSTRAVSKA,
ZADÍVAL JSEM SE JÍ DO OČÍ A PRAVIL,ŽE MAMINKU JSEM MĚL OPRAVDU RÁD,ALE AŤ SE ZAMYSLÍ,ONA PŘIJELA NA POHŘEB Z BELGIE,JEJÍ MANŽEL S KANADY A VNUČKA Z ARABSKÝCH EMIRÁTŮ
A VŠICHNI JSME SE PAK ROZESMÁLI,PAN HORNÍČEK NA KOLEČKOVÉM KŘESLE,VEDLE NÁS SE ZAMRAČIL A NAPOMENUL,A TAK MU TO PEPÍČEK ZÍMŮ VYSVĚTLOVAL,A PAK SE VŠICHNI CHECHTALI A BYLA TO FAKT SRANDA,ŽE I VZÁCNÁ PANÍ NA KATAFALKU MĚLA RADOST