Opravdu je sdílená bolest poloviční?

Domácí miláčci mají snad jen jednu zápornou vlastnost a to takovou, že se zpravidla (pokud si nepořídíte želvu, osla nebo papouška a jinou dlouhověkou „havěť“) nedožívají takového věku jaký bychom si přáli (a potřebovali). Já vždycky špatně nesla odchody (hlavně ty nečekané) svých čtyřnohých přátel, ale mám na to jedinečnou radu. Můžu mít srdce na hadry a steskem si zoufat, ale vždycky mám motivaci a povinnost postarat se o ty zbývající a budoucí. Když mě někdo požádá
o radu co v případě, že jim dožívá starý pes , vždycky radím, pořídit si ke starému co nejdříve mladého. Starý na chvíli pookřeje a omládne a bude umírat s pocitem, že má nástupce, který jeho službu přebere. Je to přirozený běh života, jen lidé tomu přisuzují jiné pocity. ReHu, vzpomínej na svou kamarádku, prožij si svou bolest
ze ztráty a brzy si pořiď novou radost. To není nevěra té, co odešla, to je důkaz,
že máš ty chlupaté potvory opravdu ráda. Dnes v noci budu myslet na všechny čtyřnožce, co mě opustili a budu myslet i na tebe a tu tvou !

Soucítím s Vámi ReHu.Mám čtyřnohého přítele který je ještě mladý,ale občas se mi promítne myšlenka na to co jednou přijde.Rozumím Vám a přeji hodně sil!

Jistě že je dobré se svěřit a já s tebou cítím co prožíváš- věř , že je jí dobře nic ji nebolí .....odešla tak náhle, měla to asi v osudu.
Doplňuji:
po úmrtí našich zvířátek už nemám sílu chovat další- vždy to bylo moc smutné

Upravil/a: hanulka11

Nevím, co mám na to říct, každé slovo tě může zabolet a to bych nerada. I já si kolikrát říkám, jestli mě ten můj pejsek přežije nebo já jeho. Jestli mě nesklátí nějaká ošklivá nemoc, budu to já, kdo přežiije. Nedovedu si představit, že ten cca 10-ti letý pejsek (mám ho z útulku), nyní stále plný energie, bude mít někdy hlavičku v mých dlaních a možná čekat na na poslední injekci nebo to bude rychlé. Je to člen rodiny a po té, co se můj syn na podzim odstěhoval, jsme sami dva. Tvá kamarádka měla rychou smrt. Je to přeci jen lepší, než dlouho trpět. Prožij si svůj smutek, plně tě chápu a rozumím ti. Zkus si pak pořídit nějaké štěnátko, každé štěně má svůj půvab a je tak roztomilé, že člověka často rozesměje a ty důvod k úsměvu budeš potřebovat, držím moc palečky…

Upřímnou soustrast.
Všichni ti napsali své citlivé pocity a postoje, se kterými souhlasím a přidávám se k nim. Je to smutné – hlavně proto, že čtyřnožec nás za celý život nikdy „nestihl“ naštvat, podrazit, ponížit, pohádat se, podvést – takže má všechny osobnostní trumfy v „prackách“… Odchod takové morálně dokonalé bytosti se nese těžko, to je jasné. Ale zase můžeš být šťastná, že jsi s ní mohla ten život prožít. Víš, co jste si navzájem daly a máš na co vzpomínat.
Nejraději vzpomínám na jednoho z mých mazlíků, kterého jsem si v půl roce vzala z útulku, druhý den se u něj projevila parvoviróza a tam by určitě nepřežil. Já si s ním užila nádherných skoro čtrnáct let. Bylo to nezapomenutelné psisko, vždy když si na něj vzpomenu, přistihnu se, že se usmívám…