O čem je básen Bezvětří?

Nejdříve si musíš uvědomit, co je Ninive.
Hlavní město Asýrie. Kdysi slavné a bohaté město, monumentální, které zmizelo z mapy světa. Ale žili zde hříšníci, kteří se odvrátili od boha, měl je napravit Jonáš.

Seifert toto město připomíná – staré rány zapomenuty, i když krása a sláva jsou pomyslné, to, že lidé se nebránili různým útokům, způsobi pád města.
Z minulosti se rodí přítomnost.
Tak, jako mrtví snili, i živí mají své sny, které vycházejí ze vzpomínek na to, co se stalo v jedné zemi, v níž nebylo všechno takové, jak na pohled vypadalo.
Prolíná se zde nostalgie vzpomínek spolu s tušenými (ale neprožitými krásami – minulost). City a prožitky jsou obecnější.

Poetistická báseň, vyvolávání předtav – každý má jiné. Básnické obrazy. Zkus sám přemýšlet. Jde o vyjádření pocitů.

ono Vás neubude, když si těch DEVĚT (!) veršů přečtete. Obsah je záležitost interpretace – není ani tak důležité, o čem to je, jako co v tom vidíte Vy sám a jak si to sám vykládáte.

http://svjet.sweb­.cz/basne7.html#bez­vetri

Řekla bych, že o beznaději, bezútěšnosti, marnosti. Jen pocit básníka.Nic se nehne, nic osvěžujícího nepřichází. Žádná změna. Vše je nehybné jako hladina rybníka.

jaká moderní čeština?
Je to jen básnický jazyk. Musíš si představit obraz který vykresluje. Pravda, že se to zas pak špatně popisuje.
„V bezvětří starých ran,
…žiji sny tesklivé:“
mluví o tom, jak se člověku zastavuje emoční život když pociťuje křivdy a ty ho stále naplňují jako stíny a sny a nechce se to nikam pohnout, zapomenout ani nepřichází nová chuť do života, jako by vše strnulo na mrtvém bodě…jako při bezvětří.
„v krajkoví ctnostné špíny,“
když se zadíváš na staré věci jsou nějak krásné jakoby všechno popraskané, otlučené a zaprášené až černé špínou tvořilo krajku jemných odstínů..patinu, tak mizí rozdíl mezi dobrým a špatným, ctností a neřestí a také se ztrácí motivace k činnosti, vytvářet, obnovovat…je to taková unavená tolerance a básník přechází dalším veršem
„pod křídlem líných vran,
jež slétly do roviny,“
jak padá na člověka ta touha odpočívat
i když ji ještě vidí jako lenost, už mu schází motivace, podléhá a zůstává v životě jako by byl mrtvý, díval se ze svých těžkých pocitů, jako by už byl v zemi, na lidi kteří září životem a uvědomuje si že sám žije v temných pocitech na rozdíl od života který se těší světlu, světlým myšlenkám a nápadům.
I tančící stíny z historie jsou v přirovnání k právě popisovanému emocionálnímu „bezvětří“ plni života a radosti.