Něco na tom asi je. Pokud si věříme a myslíme si že se dobře známe, ten nepřítel v nás je asi nejzákeřnější. Ostatně za náš osud můžou jen vlastní rozhodnutí, jen někdy je to nepříznivá shoda okolností. Nejhorší je, že si ani neumíme vynadat a když jo, stejně je nám to plat prdné.

Zatím co u Žišky šlo v jeho chorálu spíše o propagandu, to druhé je pravda.

1. Je to pravdivé. Lidé mají dost často pochybnosti sami v sebe a málo kdo z nás, umí si uvědomit, že ten náš pomyslný nepřítel je skutečně u nás uvnitř. Raději všichni hledají chyby především u druhých.
2. Ano lidem se sebevědomím, s jasným cílem se daří obvykle velmi dobře.
3. U toto je pravda, i když s bodem dvě je to v jistém rozporu.Problém je právě v tom, že většinou špatně hodnotíme situaci

Někdy si myslím, když bych měl být sám sobě nepřítelem, tak mě do toho někdo nebo něco tlačí.

Bohužel i při nejlepší snaze se stává, že se člověk sám chytí do pasti – své vlastní. Je to způsobeno nerozhodností mezi tím co chceme a tím co je správné.

ad 1 – U někoho to tak možná může být, ale obecněji platí to, co jsem napsal výše.
ad 2 – Vůbec nerozumím otázce – ani při opakovaném čtení! Gratula! ;) :D
ad 3 – Ano, to platí. Je to částečně paradox, částečně nektritický přístup sám(a) sobě. :)

Když jsem psal nějakou kritiku na ruských nebo arabsko muslimských webech, moje příspěvky záhy zmizely. Byl jsem asi nepřítel. A tak nepřítel nebyl odhalen.
Člověk je složitý, mohli bychom se pokusit rozebrat vnitřního nepřítele, kam spadá tajemně propletený komplex toho, včem se člověk odchýlil od boží cesty, hříchů, vytvořených názorů, ne zcela správných chtění a plánů, strachů,… Ježíš mluví o otroctví, říkal farizeům, že je může osvobodit, ale oni ho raději prohlásili za rouhače a blázna. Ovšem svoboda kromě Božího zásahu a odpuštění předpokládá další práci člověka na sobě, do jaké míry je ochoten vše ztratit (boháč a ucho jehly) a jít směrem kam vane vítr.
ad1)Pokud někdo si v kritické chvíli nestojí za svými názory, může to být tím,že ustupuje pod argumenty pravdivými,nebo paradoxně třeba tím,že si byl dříve příliš jistý o pravdivosti svých názorů, a nenažil se naslouchat jemnému dechu naznačujícímu směr pravdy. A tak si vystavěl pevnost na vodě, nemá pevno pod nohama.
2)schopnost prožívat své štěstí – Díky nemoci známe zdraví hodnotu, díky zlu hodnotu dobra, díky hladu sytost, díky únavě odpočinek. Po deštích je slunečný den hezčí. Vtipkuje se, že „Mládí je nejkrásnější dobou života. Škoda, že musíme nejdřív zestárnout, abychom to poznali.“ V tom je zrada proti rozeznávací lidské schopnosti, že nejdřív přichází to lepší. A na tom je zčásti založeno pozitívní vnímání – děkovat, být skromný a všímavý. V těžkých chvílích potom má člověk určité schopnosti dle pudu sebezáchovy vyhledávat, co by ho podrželo. Ale každý má své hranice, jako je měl i Job. Mylné ale podle mě je, si podle návodů některých filosofií nalhávat, že schopnost prožívat štěstí závisí jen na člověku. To je jednak relativizování vnější nepohody. Realita je, že je zle, zčásti lze bojovat, ale ne si něco nalhávat. A za druhé zdroj štěstí podle mě není uvnitř člověka, ale v jednotě s jeho Stvořitelem. A tak byl Job nakonec bezradný, že Stvořitel se stal jeho nepřítelem.

3. Člověk chce nejenom mít větší pravdu než druzí, ale i být čestnější, v hlavě nastává blok nevidět sebe tak,jak vidí sám druhé

Upravil/a: EKSOT123