Necítíte se poněkud divně, když si cizinci o nás myslí, že hodně Čechů má nepřetržitě špatnou náladu?

Já su Moravák a když mívávám častejc špatnou náladu, tak se to občas zvrtne a naopak jí mám až extrémně dobrou. Myslím, že za to mohou geny a komunisti, že si češi zvykli na to být pořád podráždění a vždy jen tak na 25,36% s´pokojení s tím co bylo, je a bude. Co z toho vyplívá? Zazpívejte si třeba tohle a uvidíte, že vákm bude hned lépe.

Léta tam stál, stojí tam dál
pivovar u cesty, každý ho znal
léta tam stál, stát bude dál
ten kdo zná Jarošov, zná pivovar.

Bíla pěna, láhev orosená
chmelový nektar já znám
jen jsem to zkusil a jednou se napil
od těch dob žízeň mám.

Bída a hlad, kolem šel strach
když bylo piva dost, mohl ses smát
třista let stál, stát bude dál
ten kdo zná Jarošov zná pivovar.

Bíla pěna, láhev orosená
chmelový nektar já znám
jen jsem to zkusil a jednou se napil
od těch dob žízeň mám.

Bíla pěna, láhev orosená
chmelový nektar já znám
jen jsem to zkusil a jednou se napil
od těch dob žízeň mám.
Jarošovský pivovar.

Zdroj: Jarošovský pivovar – bezlepkový.

Zjavne to bude tým, že sa cítia bohatší, aj keď to navonok skrývajú a nepriznávajú… Keď porovnávam úsmevy a radosť medzi ľuďmi v rôznych krajinách sveta, som si všimla že čím chudobnejšia krajina, ľudia podľa nášho pohľadu žijúci na pokraji, alebo priamo v biede, majú usmev aj tú iskru v oku žiarivejšie a šťastnejšie, vedia sa radovať zo života.
Joj, čo som to napísala, to zas bude kritiky…

V tejto súvislosti spomínam na príhodu z ulice v Thajsku:
na križovatke čakala na voľno, väčšia skupina motorkárov, pozorne, mlčky, zamračene, len len vybuchnúť. Zrazu na sa pochmúrnej tvári starého vojaka v čele čakajúcich objavil žiarivý úsmev, ktorý postupne rozsvecoval tváre ostatných. Zbadali krásu medzi prechádzajúcimi po prechode a radšej počkali, s úsmevom dali prednosť chodcom napriek svojmu zelenému voľnu. Tento úsmev som videla aj v iných uliciach
K radostnej nálade, šťastiu netreba veľa…

Upravil/a: led

To je docela pravděpodobné, že Češi se tak tváří furt. Ti jsou totiž vždy nespokojení. To u nás ve Valašském Království to až tak nevypadá, asi proto, že kulové s přehazovačkou jsme měli vždycky. Možná že to podobně vypadá i na zbytku Moravy. Ale obecně to vidím tak, že za to čtvrtstoletí demokracie jsme se ještě nezbavili komunistického dědictví a pořád ještě neumíme být svobodní, mít radost i z mála a dopustit se srdečnosti? Chraň pánbůh.

Ne.
I když se necítím moc dobře, tak se vždy usmívám,
jak doma při návštěvě, tak venku na cizí lidi ve městě.

… „dokonce i když je brzy ráno.“ >>> teda, ukaž mi někoho, kdo je šťastnej, že může vylízt z pohodlí prohřáté postele (kde většinou nespí sám), do sychravýho dne, aby šel bušit do rachoty >>> neni, protože ti jsou u Chocholouška …

Závist přetrvává, někteří stále nemůžou pochopit, že ti výkonnější, snaživější a talentovanější a bohužel i podvodníci se mají lépe než ti, co jen čekají na pečené holuby.

Necítím se divně, protože se někteří cizinci svěřují, že i brzo ráno vypadáme bez nálady.

Po několika letech v USA, kde se u zametač ulice tvářil jako můj starý dobrý známý, jsem ráda, že se na mně cizí lidé nesmějí. Nejsem neustále v rozpacích, zda to není někdo, koho bych měla znát, případně jak reagovat. Mám se zastavit a prohodit pár slov? O čem? Jak dlouho? Co když spěchám? Neurazí se, že spěchám?

Je trochu rozdíl mezi rezervovaností a „tvářením se, jakože mám špatnou náladu“. To, jak se tvářím, na koho se tvářím, považuji stále ještě za svou věc.

Není to o povaze, je to o kultuře…
Západní národy obvykle nezačnou hovor tím že zas musím do práce a že jsem byl u doktora a furt mě bolí noha a po těch práškách co mi dal je mi šoufl… Ale u nás je to poměrně obvyklé téma hovoru.

Zas v západních zemích je poměrně obvyklá nějaká zmínka o počasí, která by podle toho co jsem četl byla brána jako velké faux pas v některých asijských zemích… Začít hovor na tak zbytečné téma jako je počasí které stejně nemůžeme ovlivnit a okrádat partnera tímto o čas je víceméně urážkou…