Naučili jste se žít jednoduše, a především uvolněně, nebo jste stále něčím zahlcení a máte starosti?

Nic ti do toho není.

Myslím, že už dokonce před léty jsem se to naučil.

Ano, ale asi Tě nepotěším: je k tomu potřeba tzv. Weischedelův frontový prožitek; vysvětlím:

Musíš se dostat do okamžiku, kdy se Tvá existence stane nesnesitelně absurdní. Weischedel popisuje prožitek mladého odvedence v zákopové válce WWI. Ona vůbec WWI byla celá bytostně bisarní, protože se bojovalo po staru, muž proti muži, ale už s relativně moderní technikou: letadla, tanky, kulomety, plynové útoky. Takže ti vojáci, doslova, hnili ve sračkách zákopů, s krysami a blešincem, aniž by to mělo nějaký smysl. No a ten mladý voják stojí na stráži, před územím nikoho. Stojí, čtyři hodiny, osm hodin, dvanáct hodin. Svítí na něj slunce, prší, sněží. Neví, co přijde, neví, jestli umře za minutu, za hodinu, za den, za měsíc. Neví vůbec nic. A zároveň moc dobře ví, že ta jeho smrt je absolutně zbytečná, bisarní. A protože člověka definuje dialog sama se sebou, tak nejde v tu chvíli nemyslet. Takže co, takže se mu promítne, prakticky, celý život před očima. On je mladý, takže mu – třeba – dojde, že s tou mámou se, vlastně, ani pořádně nerozloučil. Že chtěl „spolužačce“ říct, jak hodně ji má řád, ale neřekl pro nějakou banalitu. Ne, není potřeba jít bojovat za Ukrajinu do Donbasu (nebo za RF: každýmu, co jeho jest, jako!), ani nic podobného. Nějaké absolutně bisarní situace, z kterých nemůžeš utéct, přináší život každému, dříve či později.

Problém je v tom, že ta situace je bisarní relativně, nikoli absolutně. Abys se dostal do situace bisarní absolutně, muselo by Ti jít o kejhák. Takový nějaký příklad relativně bisarní situace; ano: v několika filmech, kde bylo prostředí psychiatrické nemocnice, uzavřeného oddělení, tak těm chovancům tam pouštěli kolovou. Teď se zkus vžít do té situace: něco se v životě nepodaří. A ne, nemusíš být pacient s hlavou, ani Ti nemusí „hrábnout“, abys se dostal na uzavřené odd.psychiatrické nemocnice. Jasně, šance je relativně minimální, ale není to vyloučené, ani prakticky, ne tak theoreticky. No tak co, tak se něco stane, dovezou Tě tam lapiduši, nebo policajti, na urgentním příjmu bude taky debil (protože „když se daří, tak se daří“), a k primáři se dostaneš až tak druhý den, a to jestli. Prostě v tu chvíli, pokud teda nejsi „ztracený, protože jsi rafinovaný“, tak budeš dosti značně vykolejen (vlastně podobně, jako by Tě uvazbili, ale ještě mnohem víc: vazba je na pytel, CPZka je horší, než vazba, ale uzavřené odd.psychiatrické nemocnice je ještě další level!). už jenom tím prostředím a „různou vybranou společností“. A teď dojdeš, když bys chtěl být sám, máš smůlu, tam nejsou pokoje pro jednoho pacoše. Na pokoji to taky vypadá, jako v rozvojový zemi, no a tak se rozhodneš, že si zajdeš na tu „kulturně-politickou světnici“, a tam: kolová. Já nevím, třeba někoho kolová baví, ale obávám se, že drtivou většinu lidí tím akorát nasereš. Když jsem se, kdysi, do toho vcítil, tak ve mně by se kumulovala absolutní zloba, s absolutním opovržením a absolutní bezmocí: co za tupá, associální hovada to tam musej řídit, když tam je ta kolová!? A neutečeš, nemáš kam. V tom zákopu máš – můžeš se vydat do země nikoho. Je to relativně jisté: buďto Tě picnou „naši“, nebo Tě picne nepřítel. Tady nemáš „zemi nikoho“. Nebo jak vojclové fasovali konservovanou dávku potravin, takovou tu „postýlku“ vařič a každý 1/2 balení tuhého podpalovače, aby si měli na čem ty konservy ohřát. A tuhý podpalovač došel, tak to gumy „vyřešily“ „po vojensku“: každý vojcl, na kterého nezbyl tuhý podpalovač, vyfasoval dvě postýlky. 🤷‍♀️🤦‍♀️

A to samo o sobě nestačí, protože I. musíš si uchovat co možná nejpřesnější vzpomínku na tu situaci, II. musíš mít „koule“, odvahu, a tak nějak vnitřní potřebu, se k ní vrátit, prožít si ji, jako by, znovu a III. musíš se přestat litovat, musíš přestat hledat třídního nepřítele, tak jako podle logiky „co mne nezabije, to mne posílí“. A to není jednoduché!

A ne, jednoduché není ani to, když to všecko teda dokážeš, co z toho, dříve či později, vzejde. Začnou Tě irritovat věci, které Tě dříve neirritovaly, nebo jsi je i vnímal bytostně kladně, protože budeš vidět jejich bisarnost. A tak nějak přirozeně budeš inklinovat k jednoduchosti (to není lenost, jednoduchost není to, co si většina lidí pod materií toho pojmu představí!),

A přesně takové lidi bychom my potřebovali v politice a v byrokracii. Bohužel, dnešní doba tak, jak je nastavena, se svou povrchností, lineárním pojetím času, jistou až přeposraností a důležitostí individualit (které můžeš naprosto a bez problému vyfuckovat), tomu nepomáhá. 😀

Myslím, že žijeme jednoduše a poměrně skromně, naučili nás tomu v minulém režimu a zvykli jsme si.