Nabízíte svou pomoc sami, nebo počkáte, až když vás někdo o pomoc požádá či si o ni řekne?

Myslím si, že přijmout pomoc není hanba. Samozřejmě záleží na tom, o co jde a od koho. Naopak, kdo žádá.

Vzájemně si pomáháme se sousedku, když jede pryč, vyzvedávám ji poštu, ona mně zase pomůže jinak.

Ale pomůžu i cizím lidem, třeba s nákupem, jindy poradím, pokud hledají ulici atd. Někdy jsou to drobnosti, ale potěší, když má dotyčný radost.

Ale v době „koronaviru“ jsem požádala Charitu o zajištění nákupu. Trpím alergickou rýmou a kašlem, takže určitě by nebylo příjemné objevit se ve frontě před obchodem a pokašlávat, i když s rouškou.

Jak kdy, když ale vidím, že potřebuje pomoc nějaká starší osoba, tak na nic nečekám.

Záleží na situaci. Když je někdo bezsebe, těžko si o pomoc řekne. Jindy třeba někdo jen čeká, neumí, neví, stydí se… jednoznačná odpověď na to neexistuje. I nabídka pomoci musí odpovídat situaci.

Jak kdy

Za každou dobrotu přijde vždy „spravedlivá“ odplata. To mně naučil život, nikoliv Odpovědi.

Už několik et pomoc „nenabízím“.
Když je třeba (nutnost, náhlá a akutní situace), pak v rámci možností
a schopností pomáhám.
Nežádaná pomoc (i rada) se dle mého názoru míjí účinkem. Člověk se sám uvrhne
do role „štvance“ v rámci rodiny/zaměstnání. Svou pomocí může člověk obtěžovat,
omezovat, „rozmazlit“ (vychovat závislou, nesamostatnou bytost, které svou „pomocí“,
stále umetá cestičky) druhého.
Člověk mnohdy musí překonat svou hrdost, nesmělost a o pomoc si říci.
Ti, co mne znají, včetně nejbližších ví, že ráda pomohu. Nevnucuji pomoc.