Spousta lidí se připravuje i na smrt, Neni na tom nic nezvyklého,

Otázka je nepřesně formulovaná. Nedá se zevšeobecnit, že se na porod MY připravujeme. Senioři se určitě na porod nepřipravují, stejně jako dětí.

Tvar připravujeme je 1. os. mn. č. = my = mluvčí a další osoby. Nebo my používáte tzv. mykání – my tvaruzekcz se na porod připravujeme …

Na porod se připravují především těhotné ženy a jejich partneři.

Jak se MY připravíme na smrt, vím, jen za sebe. Netuším, kdy si pro mě ta zubatá s kosou přijde. Jen vím, že je to konečná.

Bohužel, někdo odejde dřív, jiný později. Věčně žijí jen čarodějnice v pohádkách. Ale někteří lidé žijí tak, jako by měli žít věčně …

Horší je umírání než smrt … pro těžce nemocného člověka je někdy smrt vykoupením … Křesťan řekne: ,Děj se vůle Boží" Modlitba posiluje …

„Nikdo se mě neptal, jestli se chci narodit. nikdo se mě nebude ptát ,kdy chci zemřít.. a to, co je mezi tím, je čistě má osobní věc.“ — Mano

Zdroj: https://citaty­.net/citaty-o-smrti/?page=4

Upravil/a: annas

Protože většinou nevíme, kdy smrt přijde.

Líbí se mi, jak to pojímají věřící. Až moje smrtelné tělo doslouží, Ježíš mi ukazováčkem pokyne, něžně vysloví mé křestní jméno, široce rozevře svou milující náruč a já mu do ní skočím. 🙂

Přípravou na smrt je sám život.
Pokud někdo ví, že je nevyléčitelně nemocný a nezbývá mu moc času, tak se připravuje. Mentálně i jinak. Je to obvyklé. Snáží se prožít, co ještě může, mentálně se s tím smířit, přijmout to, stejně tak pro pozůstalé a urovnat zde své záležitosti (kvůli sobě nebo i ostatním).

S přirozenosti a smyslem života, ale stejně většinou moc dobře nejde připravit se na smrt. Zhrzení a nešťastní lidé ano (ale to se nedá brát jako smíření se smrtí, když jsou nešťastní životem. Žádná výhoda). Další možností je opravdu silná víra, což samo o sobě většinou nepomůže/nestačí. Dále pak silné duchovní zážitky, ale ty nejsou tak časté (jako jsou, ale ne na takové úrovni, aby přesvědčily o posmrtném životě). Nemusí mít ani zážitky/zkušenosti, ale stačí velký nadhled díky přesvědčení. Ale i tak zde jsou pochyby.
Není to jen o strachu z neznáma, ale o pudu sebezáchovy (a i dalších věcech, které jsou vlastní pouze lidem). Ten je obvykle stejně silný v kterémkoli věku, to ani víra obvykle nepomůže. Zde to překoná tak leda duchovní vývoj (v průběhu života).
Při nečekané a rychlé smrti není, co řešit a na co se připravovat. A taková už smrt obvykle je a vždycky byla (za celou historii evoluce, u všech druhů). Velmi častá je i smrt dětí/mláďat. Ty ale mají tu „výhodu“, že ještě ani nechápou o co jde (nevědí, co je smrt, konec nechápou) a smrti se vyloženě nebojí (v takovém smyslu jako dospělí jedinci – lidé). Pokud ho teda neděsí ti rodiče…obyvkle má navíc dítě strach, pokud ho mají rodiče.
Zvířata to nechápou ani jako „dospělí.“ Dalo by se říct, že oni jsou „přirozeně“ smířliví. Zvířata mají ve skutečnosti k duchovnu a životu blíž, než lidé, navzdory jejich racionalitě/ro­zumové vyspělosti (nebo spíš kvůli ní). Dochází k otupělosti přirozených smyslů, vnímání a podobně. To, co zvířata dělají neustále a přirozeně se musí lidé (znovu) učit. Jako třeba koncentrace, klid, vnímání přítomného okamžiku, „šestý smyls“… Máme mysl, myšlenky, ale od té doby, co máme představivost, umíme mluvit atd., tak neumíme ty myšlenky ani ty obrazy zastavit. Leda něčím, čemu se říká meditace (a podobně). Co nás přibližuje duchovnu a „paradoxně“ nás to posouvá spíš na zvířecí úroveň. My si pak akorát může uvědomovat (pamatovat a chápat), oč přesně jde a pak to racionálně popisovat/vys­větlovat. Ale jinak spousta lidí žije jen v myšlenkách/před­stavách. Dokonce měsíce nebo i roky pořádně nevnímají… Nevnímají své tělo ani okolí, neuvědomují si ho. Jen bezděky (automaticky, velmi neuvědoměle, nepozorně/otupěle).

Ale stejně nechápu otázku. Spojitost? Na porod se připravuje rodička. Jak se na to připravuje dítě, to těžko říct. Takže porovnání příchod na svět a odchod ze světa zde moc není (rodička už tu nějaký ten pátek je. Na svět přichází dítě, které se ale na ten porod určitě nepřipravuje tak jako matka). Ostatně, co je počátek života, porod, nebo početí (nebo nějaká fáze chvíli poté)?