Já nevím, je to dost citlivá otázka a je to o osobní morálce. Pokud se pacient nezaptá, pak asi o odpověď nestojí. Být na místě doktora, tak bych to z vlastní iniciativy neříkal. Za prvé bych se mohl mýlit, za druhé bych vzbudil v pacientovi beznaděj a ztrátu chuti bojovat. Jestli může, nebo nesmí, to fakt netuším, ale může to být předmětem morálního kodexu té které nemocnice.

Upravil/a: Kepler

Ano.
Jela jsem až za primářem do Hradce Králové ohledně
mojí maminky, měla rakovinu jater. Ptala jsem se ho
jestli se dá něco dělat. On mi řekl, že už ne a řekl mi,
že ji zbývá jen 5 měsíců života.
Přesně tak to odhadl :(

Může (a měl by),
je to běžné, pro některé z nich je to „jen rutina“ a moc se s tím „nemažou“. Stejně jako se sdělením diagnozy a její prognozou. Ideální je ohleduplná forma, to lékaři vědí ........
Jiní lékaři vás pokládají předčasně do rakve a pak, po 5, 10 i více letech se na vás rozpačitě usmívají… .
Někdy je třeba, dát si své věci tzv. dopořádku..
Smrt je přirozenou součástí života (pravda někdy přichází příliš brz), rodina má být informována pravdivě…
Nebo se zdravě naštvat a utéct z lopaty hrobníkovi… ;)

Pacient může odmítnout informace o léčbě, chorobě.
Může to říct a pacient může odmítnout tuto informaci nevědět. Možná ale v takovém případě lékař by měl informovat osobu blízkou.

Těžká, velmi těžká otázka. Sdělení této skutečnosti nemá univerzální řešení.
Když se pacient nezeptá a lékař ví, že by tuto „smrtelnou“ prognózu neunesl, pravděpodobně ji pacientovi nesdělí. Sdělí jí příbuzným. Takovýto případ byl i u nás v rodině. Pacientovi (který byl dosti citlivý) to lékař neřekl (možná to i tušil, ale nemluvil o tom), ale seznámil nás blízké příbuzné s touto prognózou. Pro lékaře to není opravdu jednoduché. Volí asi to nepřijatelnější řešení.
Zajímavý o tomto těžkém úkolu lékaře je článek MUDr.Tomáše Vodvářky:
http://nevidi­telnypes.lidov­ky.cz/etika-mel-by-lekar-sdelit-pacientovi-smrtelnou-diagnosu-p2l-/p_spolecnost­.aspx?c=A140904­_214049_p_spo­lecnost_wag

ja mela sarkoidozu plic.cpali do me hormony,ktere tuto nemoc potlacuji,neve­di,jak ji lecit.po dvou letech,jsem mela sarkoidozu druhého stupne.opet hormony,a to jsem rekla NE! a doktor se dival z okna a povida-POKUD JE NEBUDETE BRAT,BUDE TO MIT DO ROKA PRO VAS FATÁLNÍ DUSLEDKY.nebudu pane doktore,dokazu,ze pacienti jsou lhari,co nedelaji,co mají.slibuju,pres­tanu kourit,zacnu behat.reakce pana doktora?prestal me lecit,a poslal na konziliu k jinému lekari.tam pani doktorka vyslechla muj plán,a dala mi 3měsice na zkousku.po 3 mesich vzala krev,hodnoty se zastavili,a nestoupali,po dalších 3mesicich,zacali pomalu klesat,a za rok jsem byla jako bych nikdy nemocna nebyla.v kvetnu to bude 6let béz cigaret a nemoci.

Pro mne měl lékař dvě zprávy, jednu dobrou a jednu zlou. Vybral jsem si tu dobrou a lékař mi řekl, že už úvěr nemusím splácet! 🙂

Myslím si, že z lidského hlediska by NEMĚL pacienta obeznámit s přibližným koncem života, protože se stávají i v lékařství zázraky, ale měl by informovat příbuzenstvo (manželku, matku, děti) o takové možnosti.

Domnívám se, že je to na jeho uvážení situace. Osobně bych dal přednost tomu aby to řekl mně a nikomu dalšímu (za situace, že budu duševně a smyslově v dané chvíli zcela v pořádku). Je možné, že tento názor časem změním.