Avatar uživatele
Rokio

Může se normální člověk zachovat v některé situaci jako psychopat?

Myslím si, že když se kdokoliv jednou, nebo dvakrát, či vyjímečně se zachová někdy jako psychopat, tak psychopatem není. Normální lidé se také občas někdy zachovají hloupě a dětinsky a nečiní to z nich lidi mentálně retardované.

Podle mě je psychopat ten, kdo se ta chová pravidelně a dlouhodobě. Jedná tak pořád nebo velmi často.

Hlasujte v anketě
Zajímavá 1Pro koho je otázka zajímavá? Ametyst před 743 dny Sledovat Nahlásit



Odpovědi
Avatar uživatele
Drap

jiný názor

Normální člověk se takto neptá.

0 Nominace Nahlásit


Avatar uživatele
Lgee

ano

0 Nominace Nahlásit

Avatar uživatele
paul1

ano

0 Nominace Nahlásit

Avatar uživatele
Ametyst

ano

0 Nominace Nahlásit

Avatar uživatele
Filip84

jiný názor

To jsou zase nějaké Tvé představy, od reality nahony vzdálené.

Především „psychopat“, „psychopatie“, není ani duševní úchylka, ani psychická porucha, či psychiatrické onemocnění. Je to všelidový termín, pod který se vleze ledasco, taky podle vkusu každého soudruha.

Psychopatie byl termín, kterým se – officiálně – označovaly všecky poruchy osobnosti, dříve. Potom byl tento termín, opět officiálně, používán pro dissociální/an­tisociální poruchu osobnosti, ať už v její mírnější, získané, formě, nebo jako tzv. psychopatii Cleckleyova typu.

Buď jak buď, všecky diagnosy „psychopatie“ byly vyřazeny z tabulek klasifikace nemocí jak MKN-10, tak americké DSM. Proto: protože neexistuje psychopatie, neexistuje ani psychopat. 🙂

Začněme u tzv. sociopatie Cleckleyova typu. Hervey Milton Cleckley (1903 – 1984) byl psychiatr a psycholog, který poprvé ustanovil a prokázal, že za sociopatií u některých lidí může, primárně, odlišná činnost amygdaly. Amygdala je párové mozkové jádro, které je odpovědné za emoce strachu a vzteku. Strach se projevuje 4F: fight, flight, freeze & faint, to jest, útoč, prchej, ztuhni a omdli.

Ale bavíme se o fysiologickém strachu, to jest, stojí 3 yd vedle tebe tygr a cení na tebe zuby, nebo na tebe karíobčan míří kvér, nebo máš jít za hodinu na popravu. Nebavíme se o strachu, že na tebe, po cestě do práce, spadne raketoplán, nebo, že si nebudeš mít dát na co kalhoty, když nebudeš mít nohy. To je něco úplně jiného, zčásti za to může naučené jednání, zčásti úzkostně inhibovaný temperament, z části naladění společnosti & nízká osobní integrita.

Já strach, tedy ten fysiologický, znám velice dobře, stejně tak vztek. Pokud mne „nasereš“, dostaví se naprosto fysiologická reakce ve formě přípravy svalů, naježení srsti a třesu se (protože ty svaly se přepnou, tak proto). Z 80% je to příprava na boj, z 20% na útěk. Sociopat Cleckleyova typu tohle nezná, takže, ku příkladu, stoje před soudem, a jsa tázán, co se dělo, když namířil na poškozenou pistoli odpoví, že „poškozená se začala celá třást a brečet, když jsem na ní namířil pistoli, přitom já jsem chtěl jenom ty peníze, nebyly její, tak nechápu, proč z toho dělala takový cirkus“. Je to jediná duševní úchylka, kterou lze objektivně ustanovit – pomocí EEG.

Nicméně, podle v současnosti platné klasifikace nemocí toto, samotné, není ani nemoc, ani porucha, ani úchylka.

Jestliže by se tomuto jedinci dostalo adekvátní, edukované, výchovy, lásky, přijetí etc., nebude mít se svým handicapem větší potíže. To, že někomu jinak funguje amygdala, neznamená, že je hloupý, nebo méněcenný. Jen nezná strach, ovšem kognitivní funkce nejsou postiženy a i sociopaté Cleckleyova typu, docela, „slyší“ na soucit. Pokud by byl edukován, že ty a ty projevy lidí znamenají strach, co ti lidé prožívají, a co z toho může povstat, od mala veden k tomu, jak se k tomu postavit, nebude mít problém.

Jenže, život není krásný a svět není dokonalý, takže, 98% dětí nemá adekvátní výchovu. Samozřejmě, handicap v jakémkoli směru šanci na adekvátní výchovu zmenšuje. Takže, takový člověk se prakticky vždycky stane když ne delinkventem, tak sociopatem (a to už je duševní úchylka, porucha osobnosti), citově vyprahlým, necitelným, „hovadem“.

Přirozeně, i když člověk není sociopat Cleckleyova typu, může být sociopatem, či dissociálem. U poruch osobnosti není příčina vzniku kogentně ustanovena, víme však, že za tím jsou např. špatné sociální vztahy, které způsobuje např. nepřizpůsobivost, či uvalení viny na okolí.

V každém případě, pro to, aby bylo lze právem diagnostikovat poruchu osobnosti, musí jít o v zásadě trvalé změny vzorce chování. Občasné vybočení z „normálu“ může být pathologické, ale také nemusí být, lidé nejsou tak racionální bytosti, jak se všelidově představuje, každý má nějakou frustrační odolnost a hranici a každý reaguje jinak. Je to odvislé od spousty proměnných, např. temperamentu. Výsledek může být, laicky a zdánlivě, velmi překvapivý, ale jinak vůbec překvapivý není. 🙂

0 Nominace Nahlásit

Avatar uživatele
Porkman

ano

0 Nominace Nahlásit

Avatar uživatele
Saatana

ano

0 Nominace Nahlásit


Diskuze k otázce

U otázky nebylo diskutováno.

Nový příspěvek