Může někdo rozumět řeči zvířete ?

Odpoveď byla označena jako užitečná

Ano, môže rozumieť reči iného živočíšneho druhu, ale nie spôsobom,‚hele, brácho, podej mi kafčo. poklábosíme…‘.
Pri vzťahu človeka so psom je niekedy pocit aj takéhoto rozhovoru. Ak dobre poznáte svojho psa, dokážete mu porozumieť, aj jeho mimike, pohybu tela a reči -zvukom-. Tak isto aj pes vám dokáže porozumieť, vycítiť.
Dávna príhoda to potvrdzuje.
Kedysi dávno v mojej mladosti som veľmi zmokla a schovala sa pod strechu terasy osamelého domu. Ráno som sa zobudila, prikrytá veľkým psom. Keď zacítil môj návrat k životu, pozrel mi do očí. Chvíľu sme sa takto mlčky zhovárali. Potom pes tíško odišiel ako človek po ťažko vykonanej práci. Rozumeli sme si navzájom. Domáci mi potom potvrdili, že tento rozhovor bol ozajstný…

Určitě, třeba toto vypovídá o tom, že rozumět řeči zvířat lze:

Do JZD přišla nová pracovnice, vyškolená v oboru komunikace se zvířaty.
Vedoucí se jí hned ujal, a že si ji vyzkouší. Nejdříve zašli k prasatům. Na
zemi jednoho chlívku ležela obrovská bachyně. Zachrochtala na příchozí a
vedoucí se zeptal své svěřenkyně: „Tak co říkala?“ „No, prej loni měla deset
selat, ale vy jste jí napsal třináct, aby jste vyhrál soutěž o největší
svini.“ „Hmmm…“ vyloudil vedoucí a šli dál. Tentokrát narazili na mohutnou
krávu. Zabučela na příchozí a vedoucí se zeptal své svěřenkyně: „Tak co
říkala?“ „No, prej dojí čtyři litry, ale vy jí píšete pět, abyste splnil
normu.“ „Hmmm…“ vyloudil vedoucí a šli na dvorek. Nyní proti nim vyběhla
strakatá koza a začla mečet. Vedoucí se jí vrhnul k nohám, popadl jí za krk
a zaúpěl prosebným hlasem: „Koza mlč! To bylo jen jednou a byl jsem
vožralej!“

Jsem si jistá, že ano. Domestikované zvíře, které od narození vyrůstá se svým společníkem nemá vlastně pomalu ani jinou volbu, je součástí smečky. Jestli má hodně volnosti a prostoru, může se časem stát i jejím vůdcem. Zvíře má ale oproti člověku výhodu nezatíženosti příišnou socializací, a proto nám jeho pudové chování může být mnohdy ku prospěchu. Zvířata nemají předsudky a jednají „na první dobrou“, proto vnímavý a citlivý člověk, který jejich vlastnosti umí ocenit jejich společnost vyhledává a hodně z ní má. To, co my vědomě nebo uměle potlačujeme, zvíře vnímá neustále. Změna pachů (strach, šteští, apod.), postoj, gesta. Řeč těla mají zmáknutu dokonale. Na „podobnou“ vlnu ale musí být naladěn i společník, jinak je to pouze „páníček“, který se orientuje tak akorát v tom, že Alík vrtí ocasem radostí z toho, že ho zase vidí.

ad led: To bylo jako od Jacka Londona. Velmi mne tvůj příběh zaujal. 🙂

Stejně jako funguje mezi dvěma navzájem blízkými lidmi nonverbální i telepatické propojení, funguje i mezi člověkem a zvířetem, ani si to neuvědomují. Člověk asi rozumí víc – právě mi kocour přitáhl ze zahrádky půl mrtvého holuba, já jsem mu ho vyhodila a tak teď sedí v kuchyni u odpakového koše a hlasitě nadává 🙂. Minulý týden ho několik dní opatrovala sousedka a přesně slovy popsala, co po ní chtěl. Kdysi mi vyprávěl manžel, jak kocourek spal odpoledna na křesle, do domu zatím vešla spousta lidí a najednou vystartoval ke dveřím. Manžel se podíval z okna a já jsem právě procházela kolem zahrádky, takže kocourek mne cítit ani vidět nemohl. Podobných příhod bych mohla napsat stovky – takže ANO existuje to.

Jistě. Já si se svým psem docela dobře rozumím.