Může mít pes depresi?

Já si myslím, že i pes může mít psychické problémy, tedy i depresi. Pak se může stát, že někoho pokouše, i když se před tím choval slušně, pomáhal lidem a všechny kolem zdravil.

Odchytit a zavřít do psychiatrické nemocnice pro psy.

Treba ma nejake bolesti?

Jó tohle… Chovejte se jako lidi a on se začne chovat jako pes. Děkuju.

Odborníci teď zhusta tvrdí, že ano, já tomu moc nevěřím. Zdá se mi pravděpodobnější dřívější odborný názor, že si pes pořád hledá pozici v hierarchii smečky (zde lidské rodiny) a že se mu musí důsledně vykázat jeho místo.

Může. Když jsem začal víc pracovat mimo domov a jezdil domů jen občas, pejsek se mi z toho rozstonal, asi cukrovka. Sice byl doma s mámou, ale dřív jsem bývali pořád spolu…

Psi mívají různé záliby. Někteří vydrží hlasitě štěkat celé dny a noci, jiní se přímo vyžívají v děšení lidí, jiní jsou i přímo násilní. Záleží na plemeni a výchově. Další zvláštností je, že v některých rodinách mívají po generace povahově podobné psy. Hodné, nebo zlé. Není to v tomto případě výchovou, ale buď pes pochytí něco od svých pánů, nebo je za tím nějaký psí skřet, zlý duch, který zůstává nějaký čas na svém místě a kdy si rodina pořídí nového pejska, dopadne to stejně.
Zde jsem kdysi zmínil něco o jednom libereckém psovi se zvláštní zálibou:
https://www.od­povedi.cz/otaz­ky/je-pocta-byt-psem-ma-krasu-bez-jesitnosti-silu-bez-krutosti-a-lidske-ctnosti-bez-lidskych-nectnosti-jak-to-vidite

Deprese, anóbrž melancholie, je chorobný smutek. Prostě smutek pro smutek, smutek, protože smutek: všechno je na hovno, to slunko moc svítí, tohle je topol?, to za našich mladých let, to bys viděl topol!, prostě: všechno je na hovno, jenom včely jsou na med.

Pokud je smutek adekvátní, přirozený (úmrtí blízkého člověka, citové zranění, ale i např. dlouhá nemoc, etc.), nejde o depresi. Může jít o úzkostný stav, ten může být (a často je) chronický (úzkostně inhibovaný temperament), ale nejde o depresi – chorobný smutek.

Pes nepřemýšlí nad tím, na co by si dal kalhoty, kdyby neměl nohy a nepokládá si, pořád – nesmyslné – otázky: „Proč?“ Proto nemůže mít depresi, může mít však stav, který je depresi vlastně roven, nejde však o depresi, neboť nejde o smutek chorobný.

Tedy: jestliže je pes dlouhodobě smutný, má to svou příčinu (jinou, než že je smutný, protože je smutný). Odstraní-li se příčina smutku, smutek pomine.

Pomineme-li biologické vlivy (pes může být nemocný), tak za tím, co popisuješ, stojí velice často frustrace ze situace ve smečce. Pes je silně extrovertní osobnost a silně kolektivní (pozor, rasa od rasy se to i dosti liší, ale tak jako v základu to tak je). I mezi psi jsou alfa, beta, nebo omega jedinci, v tom není, oproti člověku, žádný významný rozdíl (tedy in principio, in praxis je rozdíl značný). Pokud je pes „beta“, potřebuje jasnou hierarchii a svý místo ve smečce. On ho přijme, naučí se s ním žít a je spokojený. Pokud to místo nemá, je, vlastně, okolnostmi nucen převzít vůdčí úlohu ve smečce, o což ale, s ohledem na svůj temperament, povahu, rozhodně ani v nejmenším nestojí. On to ani neumí, a proto se chová třeba i tak, jak popisuješ.

Pes má geneticky zakódováno, že když se smečka rozpadne, on zhebne, poněvadž sám neuloví. Jde o ethologické chování, nejde o nic pathologického, je třeba tu ethologii psa znát a přizpůsobit se jí. Nebo psa nechovat.