Otázku nechápu. Nechávám jí ořovi.

Ano může za tohoto předpokladu. Pro některé je však velmi obtížné pochopit, že některé věci mu nebudou nikdy jasné. Nezbývá než se s tím smířit a brát život takový jaký je a tak jak přichází.

Myslím, že něco nezažít není důležité, stačí vědět, že něco takového skutečně existuje. Některé věci mě moc nevzrušují a nechávám to koňům, oslům a jiným lichokopytníkům, jiné mě pořád hlodají a znepokojují, ale že bych byl kvůli nim trvale nespokojený, to se říci nedá.

Tieto slová povedzte bádateľom v histórii a archeológom, určite sa jemne pousmejú. Opýtajte sa policajtov, hasičov, lekárov…
Takto by som mohla vymenovať množstvá profesií.
Človek bez zvedavosti, bez odhaľovania „neznáma“, je prázdna nádoba stojaca kdesi v kúte. Nemusíme zažiť streľbu do ľudí, aby sme pochopili jej nebezpečie.

Dle Calhounova experimentu „myší ráj“, je spokojenost a ideální životní podmínky pro lidstvo sebezničující.

Lidé nepremysleji tolik, jak bychom předpokládali, takže jsou podobné otázky hoooodně teoretické.

Nemůže. Pro příklad, člověk to třeba nezvládá s automatickou pračkou. Nechápe ji, protože tento způsob praní sám nezažil a je z toho všeho vedle, je tuze nespokojený. Nakonec se smíří s realitou, že praní v automatické pračce nikdy nepochopí, protože ho sám nezažil. Celkem jednoduché. (;

Poslední léta si to uvědomuji skoro denně a řekl bych, že to je jeden z nejdůležitějších momentů-nedostatků lidstva vůbec. Opravdu super otázka!
Je to takový velký chyták pro lidi. Vždyť jsme přece všichni stejní. Člověk žije v domnění že má patent na rozum a city, že může zhodnotit život druhého člověka, že může zhodnotit, že to a to náboženství nebo směr je takový a takový, že ta a ta věc je taková a taková. A přitom je člověk jen částečka jako každá jiná.
Pak jsou lidé, kteří si různá tajemství zaměnili s relativizováním pravdy, dobra, zla,… Ale to všechno platí a je vůči svému protikladu ostře vyhraněno, jen je třeba učit se žít s tajemstvím. S vědomím, že věc jako celek zatím nejsem schopen pojmout, jen s k tomu pozvolna dopracovávat (někdy stylem krok vpřed dva vzad, haha, i s tím je třeba počítat).
Křesťanství, nebo život- chce-li kdo, má důležitý rozměr hloubky. Možná zásadní rozměr. Je dobré vědět, že jsme většinou jen na mělčině.
Když vezmeme třeba mezilidské vztahy. V Rusku prý říkají: „Nesuď člověka, když jsi nechodil aspoň týden v jeho botách.“
Milovať znamená žiť životom toho, koho miluješ.\ Každý žil tolik, kolik miloval. (L. N. Tolstoj). V lásce se člověku pootvírají svět Boží a světy lidí se kterými se setkává. Ať už je to bratr, kolega, partner, vegetarián, muslim, nemocný nebo šťastný,… A když je si k tomu člověk navíc vědom, že je jen na mělčině, že musí část nechat koňovi, asi by mohl být spokojenější, nebo také v mnoha případech znepokojenější.
Ještě pár citátů: Rýchlené kvety nevoňajú. Anthony de Mello
Člověk má v srdci místa o nichž mnohdy nemá ani potuchy. Teprve až se zaplní bolestí, doví se o jejich existenci.
Najčastejšie sa stáva, že človek prisudzuje druhým len také city, akých je sám schopný. André Gide
Bůh řekl: „Učiňme člověka k obrazu našemu“. Člověk řekl: „Pojďme udělat Boha k našemu obrazu“.