Můj syn často brečí,bývá agresivní a v těchto stavech vyhrožuje,že skočí z okna,že cítí,že ho nemá nikdo rád.Je mu 8 let

Doporučuji co nejdříve společně se synem navštívit dětského psychologa nebo psychiatra (po tel.domluvě), který by měl objektivně posoudit zdravotní stav. Z otázky nedokážu posoudit, jestli se jedná o domácí násili (není třeba partner psychicky labilní?) nebo o minimální pozornost. Zkuste se nenápadně zeptat, proč se tak chová?

V takovém případě bych šla za nějakým výchovným poradcem – ti jsou přímo ve škole a jsou tam i psychologové, kteří tam třeba jednou za měsíc docházejí.

Čistě logicky vzato, pokud vyhrožuje, tak skočit nechce. Kdyby chtěl opravdu skočit, tak Vám o tom nebude říkat, protože byste mu v tom mohla zabránit. Buď si snaží vynutit pozornost nebo Vás chce za něco potrápit. Je také možné, že s ním jeho otec manipuluje. Co Vám syn přesně říká? Chce po Vás něco naoplátku když neskočí?

Prožíváme něco podobného s 10 letou dcerou. Když si ji vezme její otec, po návratu se chová jinak – je zoufalá, že neumí dost dobře číst, že nezvládne napsat úkol, je plačtivá, nic jí nechutná… Jinak je pohodová jedničkářka.
Desetileté dítě Vám už řekne dost, tak vím, že ji tam netýrají, ale pohoda tam taky není, spíš se otec dohaduje s novou partnerkou. Ona to ale snáší špatně (proto jsem se taky rozvedla). Naštěstí si ji bere jen tak jednou za 2–3 měsíce.
Nejdřív jsme se s ní rozčilovali, pak jsme pochopili, že i když je někdy až vzteklá, je vlastně nešťastná, tak ji prostě chápeme a zahrnujeme láskou, pozorností – nejvíc funguje, když jí řeknu, ať mi zahraje na flétnu či kytaru a ona hraje, klidně i 2–3 hodiny, až se uklidní a je to zas ona. Je ráda, že jí věnuji pozornost, i když jen poslouchám. (Naopak třeba malovat si se mnou v tomto stavu nechce, to se rozpláče, že neumí malovat…)
A nebo se jí věnuje manžel, povídá si s ní, hraje, pošťuchují se a taky to přejde.
O dětském psychologovi jsem uvažovala, ale nakonec jsme se naučili to docela dobře zvládnout, tak jsem ho nevyhledala.
A návštěvy řídnou, děti rostou… Tyhle nepříjemné stavy se zlepšují.
Být Vámi, psychologa vyhledám, přeci jen se v tom chlapec plácá asi hůř. Hodně štěstí.