Mohli za socialismu věřící vojáci ZVS v neděli do kostela?

Když právě nebyli ve službě a v neděli dopoledne dostali vycházku, tak jim asi nikdo v návštěvě kostela nebránil.

právě proto se vycházky v neděli ráno běžně nedávaly…politruci bděli, jednou jsem chtěl na burzu hudebnin (sloužil v Praze) a dévéťák mi povídá: hele, nejdeš náhodou do kostela, co ?! přiznej se ! no, jsem věřící ale v mundůru absíka ZVS ČSLA bych do kostela (v tý době) neriskoval, fízlů udavačů bylo všadě dost kdo to zažil ten ví svoje…

Upravil/a: lexx

Řešila? Řešila se jednoznačně. Odradit. Zastrašit. Hned po nástupu k útvaru jsme z tribuny na buzerplace byli seznámeni s jednou nepřístojností, která se prý nedávno stala. Jen si představte, že byl spatřen voják, jak ve stejnokroji ČSLA vstupuje do kostela! Jak to, soudruzi, vypadá?! Uvědomte si, že reprezentujeme ozbrojené složky socialistické­ho státu!

Soudruzi politruci se tak ve dvacátém století chovali stejně jako křesťanský klérus ve stoletích předchozích, když zjistil, že někdo do kostela nechodí. Jakmile se nějaká ideologie, a lhostejno zda je to křesťanství, marx-leninismus nebo vahábismus, stane státní, privilegovanou nebo monopolní, stane se prostředkem k manipulaci obyvatelstva nebo „samozřejmou“ společenskou povinností, je svoboda světonázoru v tahu.

Mimoto počet vycházek byl omezen. Kasárna mohlo opustit jen určité procento posádky (ostatní museli zajišťovat bojeschopnost). Postupně se všichni zájemci o vycházku měli vystřídat. Tedy nebyl nárok na vycházku v určitý den. Kdo čekal návštěvu, musel se včas na vycházku napsat, jinak měl smůlu. Žádost o vycházku pak kdosi schvaloval.

Voják byl povinen chovat se na vycházce dle vojenských řádů, mj. se nesměl převléknout do civilu. I prohlídka kostela jako kulturně-historické památky v době mimo konání rituálů tak s sebou nesla nebezpečí následných nepříjemností, podezření a dopadu do kádrového posudku. Zvláště v posádkových městech bydlel lampasák skoro v každém baráku a po ulicích chodila tzv. lítačka, jejímž úkolem bylo dozorovat vojáky na vycházce. Nevzpomínám si, že by se někdo na rotě někomu svěřoval, že byl v kostele. Pokud byl, nechal si to pro sebe …

U útvaru, kde jsem sloužil, to možné nebylo, protože tam nikde žádný kostel nebyl. Během týdne se na vycházky chodilo až po rozkaze, jediná místní hospoda otvírala taky až v 16 hod. O víkendech se na vycházky chodilo po obědě, hospoda otvírala ve 13 hod.

Pokud by někdo chtěl do kostela, musel by dostat vycházku do města, ale ty se dávaly jenom výjimečně.

měl jsem kamaráda důstojníka, který se šel jako turista ze zájmu podívat do kostela a nějaký bonzák ho viděl a dostal padáka. To bylo konce padesátých let. Později to už bylo volnější, protože se pochopilo, že „třídního nepřítele“ je ntné blíže poznat. Co vůbec dělá a co říká.

Teoreticky jim nikdo nebránil, praticky se v neděli ráno vycházky většinou neudělovaly.