Myslel jsem si to, ale nemám, není to tak jednoduché. Bez potíží poznám (u svých oblíbených), že tady mají hrát více „presto“ a „forte“, zatímco to šudlají, jak ztuhlé máslo na rohlík. Podmínkou ale je se omezit VÝHRADNĚ na poslech.
Průser nastává teprve tehdy, když se pokusím o z5nou akustickou
reprodukci toho, co slyším jakoukoliv formou, nejen zpěvem, ale třeba
i pískáním apod., to je div ne na žalobu za pokus o hromadnou vraždu.
S tím mám spojenou další zvláštní věc – i když jsem po fyzické
stránce sám se sebou neměl nikdy problémy (sportoval jsem, z tělocviku
vždy jedničky – ať šlo o běh, skok, bradla, přeskok, plavání,
cokoliv), tak pokud dojde na společenský tanec, jsem DŘEVO. Absolovoval jsem
TOLIK kurzů (první již v „nácti“), jenže to nějak „skrze mne“
neprochází nebo nwm. Je toho na mě tak nějak moc – kroky, rytmus,
nešlapat ženě na boty nebo nedejbože přišlápnout dlouhé šaty, vést
ženu tak, aby do někoho nenarazila (nezřídka pak někoho srazím já),
zkrátka je to pro mě PEKLO. Omezuji se tudíž na rytmem pomalé tance jako
třeba blues, vrchol/mez rychlosti je „um-ca-ca“ valčík/waltz, ale
nějaký jive apod. „divočina“ mě spolehlivě „přehltí“, nestíhám
zpracovávat tak rychle. Ale dorostl jsem do věku, kdy už se zaplaťpánbůh
ode mne neočekávají „bejkárny pro mládež“, alespoň něco. :)
Zajímavé je, že to prý souvisí s mojí neschopností pobírat cizí jazyky a ještě zajímavější je, že to je běžné u lidí, kteří nezvládali na vojně ani pořadovou přípravu. A zrovna s tím jsem žádné problémy na buzeráku neměl, naopak, takže fakticky netuším, kde je „zakopaná zdechlina“. Je to prostě divné. :)
0 Nominace Nahlásit |
Ne, dokonce jsem měl v době chození do lidušky cosi, co se blížilo sluchu absolutnímu. Tedy, že jsem sluchem většinou rozpoznal o který tón jde. Dneska už to tak slavné není, ale pořád ještě umím zazpívat tříčlenný akord rozloženě. A rve mi uši, když má někdo kytaru ne dost dobře naladěnou.
Upravil/a: Kepler
0
před 1524 dny
|
0 Nominace Nahlásit |
U otázky nebylo diskutováno.
Nový příspěvek