Máte představu o tom, kolikrát denně lže průměrný člověk? A zda lžou častěji muži nebo ženy?

No to nevím ,zato vím že já lhát nemůžu, v mém věku si totiž nepamatuji co bylo v čera.
Takže pro sichr ne-e :)))

Jestli lžou ženy a nebo muži se nedá určit,neboť je to dle situace do které se dostanou.A kdo to je průměrný člověk?

Snažím se nelhát vůbec. Podle pohlaví to vyjde asi tak na stejno.
Pro přesnější určení by jsme museli přesně definovat „lež“. Během hovoru se všichni dopouštíme spousty nepřesností ať už vědomě či nevědomě

U mě 100% platí, že lež má krátké nohy, sotva jsem párkrát v životě jen na svou ochranu něco málo zalhala, hned se mi to vrátilo, lhát neumím a lhát nebudu. Ale znám lidi, co lžou, aniž musejí a s takovými jsem se přestala stýkat, od těch nic dobrého čekat nelze, když žijí ve lži tak jim nic není svaté. A jestli lžou muží či ženy víc? Řekla bych halp und halp, někomu to prostě starosti nedělá, at je muž či žena

Výmysly a celkem neškodné nebo „soucitné“ lhaní v běžném životě „praktikuje“ kdekdo. Horší to ale je, když je na lži někdo postupem času závislý.
Syndrom, kdy má člověk nutkavou potřebu neustále si vymýšlet nejrůznější příhody a podivná dobrodružství, poprvé popsal v roce 1891 německý psychiatr Anton Delbrϋck a definoval ho jako psychickou poruchu, která se projevuje patologickým lhaním.
Bájiví lháři (mýtomani) se dělí a často trpí mnohočetnými poruchami osobnosti. Klasický mýtoman na rozdíl od různých podvodníků nelže ze zištnosti nebo s úmyslem někomu uškodit.
Jeho hlavním motivem je získání takové pozornosti a respektu, jaké by podle jeho názoru nikdy nepoznal, kdyby se spolehl na svoje obyčejné a nezajímavé „já“. Trpí nedostatkem sebevědomí a vymýšlení historek, v nichž hraje hlavní roli se pro něj stává drogou, bez níž se neobejde.
Mezi bájivými lháři lze potkat majitele přepestrých identit, zájmů a potřeb.
Do nejnižší kategorie patří už na první pohled zakomplexovaní jedinci, kteří lžou neobratně, takže jejich výmysly jsou lehce odhalitelné. Okolí je brzy prokoukne a často je s chutí ponižuje a týrá.
O poznání výš stojí inteligentní lidé s velmi dobrou schopností fabulovat. To, že něco nehraje si jejich oběti uvědomí až po dlouhé době.
Třetí kategorie představuje elitu v oboru. Jsou v ní sofistikovaní lháři s fantastickými kombinačními schopnostmi, kteří míchají pravdu a výmysly takovým způsobem, že je prakticky nemožné lež odhalit.
Na těchto „umělcích“ si dokážou vylámat zuby i odborníci. V psychiatrické léčebně v pražských Bohnicích se traduje případ mýtomana, který ještě v dobách hluboké totality dokázal zmanipulovat některé členy zdravotnického personálu i přesto, že mu byla vyměřena ochranná léčba. Jeho majstrštykem byl prodej služebny Veřejné bezpečnosti ošetřovateli, jemuž předložil fotografii domku na malém městě a falešné doklady, že ho vlastní!

Bájiví lháři však nevystupují pouze v roli hrdinů, kteří své okolí ohromují báchorkami o tom, že mají atraktivní povolání, úžasné kontakty a neuvěřitelné zážitky. Pozornost si vynucují také jako údajné oběti, protože pocity slasti zažívají pouze tehdy, když se jim u svých bližních podaří vyvolat účast či soucit. Proto hromadí báchorky o svých osobních problémech nebo předstírají nejrůznější zdravotní obtíže.
Nejtěžší formou zdravotní mýtomanie je tzv. Münchhausenův syndrom, který dostal jméno podle barona Hieronyma Karla Friedricha von Münchhausena To byl německý jízdní důstojník a zúčastnil se několika tažení proti Turkům. Svým vypravěčským uměním a smyšlenými historkami proslul natolik, že se stal předlohou pro hlavní postavu knihy Dobrodružství barona Prášila. Lidé postižení Münchhausenovým syndromem jsou v zájmu dosažení svého cíle schopni falšovat lékařské zprávy, ale taky se uchylují k sebepoškozování. Jsou známy i případy, kdy si ženy vynucovaly pozornost tím, že poškozovaly své děti…