V naprostém presu jsem poprvé odmítla pomoci líné kolegyni, která si houpala nohama (a všeobecně je dost potížisty), a já nevěděla, kam dřív skočit. Své práce jsem měla až nad hlavu. Samozřejmě si běžela stěžovat a dostala jsem papír o hrubém porušení pracovní kázně. Byla jsem v takovém šoku, že jsem se nezmohla na slovo. Co naplat, i když při mně zbytek kolegů stál. Práce to byla už dosti psychicky vyčerpávající obecně, tak jsem se jen zasmála a po měsíci odešla sama. A je mi fajn. Hodně jsem ale nemohla překousnout tu drzost, kdy najednou zapomněla kolikrát jsem jí (a nejen jí) zachránila pr*el, protože byla zmatená jak lesní včela a zase houby věděla. Byla hodně zlá, výpověď po mně dalo více lidí. Všem se ulevilo. Tak aspoň k něčemu to bylo!
0 Nominace Nahlásit |
Do práce se chodí pracovat, ne dělat prohřešky. V mé profesi by případný prohřešek mohl i špatně dopadnout s ohledem na zdraví, nebo i život druhých.
0
před 742 dny
|
0 Nominace Nahlásit |
U otázky nebylo diskutováno.
Nový příspěvek