Kdy jste se v životě cítili nejvíce na dně?

Tak, tomu věřím… :/
Ode dna se musí člověk odrazit směrem vzhůru :)
Já, asi když mne doktor sázel hrobníkovi na lopatu (ať si dám včas věci do pořádku)..
Pochopila jsem, že se musím ze dna zvednout já sama. (jak jinak).

Když mi zemřeli mí nejbližší, a pak, jako by to nestačilo, ztratím práci, pak se do mě dají Instituce, odvrátí se přátelé, lidé se mi vyhýbají, aby mi nemuseli nic říkat ani kondolovat, protože jsou srabi.. zůstat takhle sama je hodně poučné.

Upravil/a: Ametyst

Trošku to odlehčím: dětství jsem prožil ve vile, kde byla velká zahrada a bazén. Okolo bazénu byly různé rostliny a také kosatce. Já jsem se tam motal okolo a zatahal jsem za jeden kosatec, on povolil a já spadl do bazénu. Ocitnul jsem se až na dně pamatuji se, jak jsem tam chvíli seděl a koukal, kam jsem se to najednou dostal. Potom jsem se nějak odrazil a vyplaval na hladinu, kde mne už sebral otec, který tam hned za mnou skočil. Oni mne naštěstí rodiče při mé promenádě okolo bazénu pozorovali.

Při depresi a při syndromu vyhoření.

Pár týdnů po vysazení léků. To bylo ve třetím ročníku na OA. Pak jsem podstoupil IQ test a vyšlo mi předstupeň mentální retardace.

Za asi rok a něco jsem měl zase intelekt v normě.

Ty, já měl takových momentů víc, nevím, dva, tři, kdy mi bylo fakt blbě. Ne, že bych to nechtěl napsat, nebo se za to styděl (nestydím se, žiju tak, abych se stydět nemusel), ale nemám v povaze pathos, ani sentiment, a tak když se, třeba, lhostejno z jaké příčiny, musím rozpomínat na to, co bylo, nebývá mí to příjemné. Prostě, co bylo, bylo, změnit to nejde, co jde, to napravíš, co nejde napravit, s tím se naučíš žít a jdeš dál. Na co se k tomu vracet.

Ale, samozřejmě, pomoct si musíš sám. Někdo tě může podržet, i třeba „jenom“ tím, že tě vyslechne a nesoudí, ale vyřešit si to v sobě musí každý sám. A, ano, do měla dany pravdu: co tě nezabije, to tě posílí! 🙂

Samozřejmě, že přijdou chvíle, kdy mi bylo smutno a hůře, ale zatím to nebylo nic tak hrozného a to už jsem na tom světě nějaký ten pátek. Takže doufám, že se mi nepříjemné a smutné události budou vyhýbat ještě dlouho. A Tvé sestry je mi líto, Lotře2008. :(