Viděla jsem na JIP paní po mrtvici a u ní seděla dcera a naléhala aby
podepsala závěť. Když pominu že to bylo mimořádně neetické,
předpokládám že samotný podpis papíru bez ověření nemá právní
hodnotu. A jak zajistit aby osoba která je ochrnutá a nemůže mluvit mohla
svobodně odsouhlasit svou vůli? Má to nějaké řešení?
Doplňuji:
Je to již asi 7 let, ale stále to vidím jasně před očima. Naše
přítomnost stačila aby toho dcera nechala a odešla, ale strávila tak celou
dobu své krátké návštěvy, zatím co se matka snažila mumláním a
sténáním upozornit že se potřebuje napít. Napít jsem jí pak dala já,
když dcera odešla.
ohodnoťte nejlepší odpověď symbolem palce
Zajímavá 5Pro koho je otázka zajímavá? iceT, johana 56, hanny 2, amigo, anonym před 4617 dny |
Sledovat
Nahlásit
|
Na tom je hlavně podivné, že na závěť naléhala dcera, která je automaticky dědicem ze zákona, takže zřejmě má v úmyslu nějakou levotu. Pokud jsi u toho byla, měla jsi zavolat ošetřujícího lékaře a on by si jistě věděl rady, protože to nebude první případ. Snad ještě není pozdě, není dobře nad tím zavírat oči.
0 Nominace Nahlásit |
IK máte pravdu, že takový papír se stává jenom cárem papíru a pravdu
má i Sůwa. Nechala bych takovou návštěvnici od lůžka pacienta na JIP
vyhodit.
Má-li nějaká osoba sepisovat, nebo podepisovat závěť, musí k tomu být
zdravotně způsobilá. Pokud nemůže mluvit, musí mít schopnost vyjádřit
svou vůli jiným způsobem. V tom případě by musela závěť podepsat a
musela by ji podepsat za účasti svědků.
Bylo by asi nejlepší přizvat k lůžku pacienta rovnou i notáře, aby
platnost závěti potvrdil. Ve všech ostatních případech by nejspíš
závěť byla napadnutelná.
Tak mám dojem, že ta nemocná paní měla se závětí jasno, jenom její
dcera to odmítala akceptovat.
Doplňuji:
IK, takový zážitek Vám nezávidím. Lidský hyenizmus je opravdu otřesný
v jakékoliv podobě.
Upravil/a: anonym
0 Nominace Nahlásit |
Hnusný zážitek. Já bych se ale na to dívat nevydržela a dceři bych před přivolaným personálem udělala pěknou ostudu!
Zůstala jsem bez dechu.
Navíc jsem byla za svou milou známou po mrtvici a věnovala se jí. Ta také
měla potíže s mluvením a jediné co říkala bylo „já neskučím“ ta
paní totiž stále naříkala, vydávala takové nemohoucí skučivé zvuky a
snažila se převalit na bok, ale jen si ruce zamotávala do deky. Když jsem
pak přivolala sestru tak jen od dveří řekla „no jo, to dělá celý den,
nic jí není“ a zase odešla.
Vymotala jsem ji, chvilku hladila po tváři, dala napít a řekla že to bude
dobré, ale viděla jsem tu bezednou propast do které se člověk řítí a
nelze ho utěšit ani mu pomoci.
Nejsem si jistá co bylo pro ni horší, zda to že dcera odešla nebo jak se
k ní chovala. To že ji nedokázala chvilku držet za ruku, nebo jestli
poznala že jsem cizí člověk, jestli ji vůbec vnímala…možná to byl
hnusný zážitek jen pro mne a ona si vůbec nevšimla že na ní
dcera mluví.