Jste upřímní při pracovním pohovoru, nebo si vymyslíte i nějakou větší či menší lež?

Nelžu. Když něco nevím, klidně řeknu, že nevím.
(Proč bych si měla pamatovat, co jsem si kde vymyslela?)

Rokio, zaměstnavateli do ničích diagnóz nic není. Potřebuje vědět, jestli
smíš tu kterou práci vykonávat, ale svou diagnózu bys mu sdělovat neměl.
Ani „závodní“ lékař mu nesmí sdělit diagnózy zaměstnanců.

Byly doby, kdy jsem chodil na pohovory. Byl jsem samozřejmě upřímný. To jsem si myslel i o druhé straně. Naslibují, co nemohou splnit a pak se ani neozvou. To vím z vlastní zkušenosti. Navíc personalista pozná, když mluvíte pravdu.

Já při pracovním pohovoru pouze neřeknu svoje duševní poruchy, nebo sdělím jen ty, které jsou méně závažné, či ty, které se mi hodí.

Závodnímu lékaři samozřejmě řeknu všechnu o mých diagnózách.

Když jsem chodila na pohovory, tak jsem byla upřímná i někdy řekla, že to a to
zvládnu. A když mě přijali snažila jsem se vše naučit. To bych všem doporučila
kolikrát se mi to vyplatilo.
Někdy je kolektiv, který nováčka zaškolí. Když je chuť jde všechno

Lhát na pohovoru se skutečně nevyplácí a to proto že i ta sebemenší lež nakonec bude odhalena a pro jejího původce bude do té doby představovat docela významný zdroj stresu a nutné přetvářky, kterou se bude snazit do poslední chvíle lež udržet neodhalenou. Nemá to cenu. Odhalení lži samozřejmě nechá závazné šrámy na reputaci.

V dnešní době už na některých znalostech moc nezáleží a hodně firem nemá problém doučit tě všechno, co budeš potřebovat. Podle mého je důležité hlavně to, jak se člověk hodí do kolektivu a jak vystupuje. Pokud by mi přišel na pohovor nějaký mistr světa, který všechno zná a všechno ví, a choval by se dejme tomu povýšeně, raděj vezmu někoho sympatického, kdo toho neví tolik, ale může se doučit.