Jsou v životě i jiné jistoty než smrt?

Ano. Je to život, pretože bez neho by smrť nebola. to hovorím ja. Pozdravujem dědu, pretože bez neho by ste tu neboli.

Fyzikální zákony.

Takových slovních obratů je mnoho. Třeba že voda teče, oheň hoří, světlo svítí.

Ano, například daně. Také, že všichni budeme jednou staří, pokud zemřeme přirozenou smrtí.

Asi gravitace („hrouda nohu víže“, až třeba na to, že když si budete s Terezkou hrát, budeš viset uvázaný hlavou dolů a Terezka Ti dá napít, že to půjde – gravitaci navzdory! 😂), že jednou zaprší (není řečeno, že se toho dožiješ, ale zaprší!), že když prší, tak jednou přestane, co já vím: „After fall winter“? Třeba.

Nebo že v Ptákolandu fakt nebude "Stezka Josefa Lady ". Fakt, nebude! 😂 A v Hrusicích se nikdy nebude jmenovat žádná ulice Údernická… 😂

Upravil/a: Filip84

Jak to můžeš vědět, nebo jak to on mohl vědět. To že se to říká, neznamená nic. Lidé něco říkají, mají nějaké informace, názory, ale co je pravda a jistota!? Co se stane člověkem po smrti?

Splátkový kalendář. :D No ale krom smrti, je další jistotou Bůh. O jiných jistotách nevím.

Jak vidím, je zde dost lidí, co se v tom moc neorientují. Takže, stručně, jsem býval někdo, kdo stále řešil otázku: Končí to smrtí nebo ne? Dost zásadní otázka pro budoucnost. Tedy, mám to tady prokalit a užít si co nejvíce, nebo raději přemýšlet o tom co bude potom? Nestačilo mi vidět stovky videodokumentů dokazujících zcela jasně, že smrtí to nekončí, nestačily mi stovky hodin přemýšlení, já potřeboval důkaz. Tak jako každý jiný blbec.. Důkaz důkaz důkaz, svědectví lékařů, vědců, svědků mi nestačilo. Nestačily mi případy malých dětí, které se v jistý úsek svého dětství rozpomínaly na minulé životy. Tak jsem já vůl tak dlouho pokládal tuto hloupou otázku, až jsem dostal odpověď. Přímo pod nos, nemusel jsem opustit ani byt. Dostal jsem nejen odpověď, dostal jsem přímo před ksicht důkaz, který mi vytřel zrak a natrvalo srazil hřebínek mé tupé skeptické analytické polovině mozku.

Ve 3h ráno jsem shodou nepříznivých vlivů, viděl svou matku vypustit duši. Únava, vyčerpání z práce, stáří, dehydratace a nemoc, udělají své. Ve 3 ráno měla matka zástavu srdce, já přišel do kuchyně přesně v okamžik, kdy doslova a do písmene, přímo přede mnou vypustila duši. Viděl jsem tu duši, vnímal to tělo bez ní tak zvláštně, už to nebyl člověk, jen těžká hromada masa a kostí. Duši jsem viděl, jak stoupá šikmo nahoru, nejvíce se podobá jevu, kdy vám teplo sálající nad cestou, vlní obzorem, popř. jako unikající plyn. Při poskytnutí první pomoci a následnému rozběhnutí srdce, se duše zpátky vrátila do těla, v tu chvíli jsem ji i zcela zjevně cítil, jako chladný vánek který kolem mě proletěl zpět do těla.

Teď to nejšílenější. Vzhledem k tomu, proč došlo k zástavě, to poslední co bych čekal je ta reakce, která nastala, jakmile se matka probrala. Ona se totiž probrala, na pár vteřin do prostředí, kde byla ta duše… Zkrátka nebyla duchem přítomna, a to co udělala, z toho mě bude mrazit po zbytek života. Její výraz, její obličej, byl jak o 20 let mladší, takové nadšení a úžas jaký měla ve tváři, vykulené oči, a byla celá jak napumpovaná energií, jakoby jste stáli před tím nejúžasnějším nejkrásnějším prostě něčím tak moc NEJ, že to slovy nejde popsat.

Jakmile se matka probrala plně do svého těla a svého života. Ušklíbla se na mě jakoby mě sprdla za to, že jsem ji vtáhl zpět do života, projevila zjevný negativní výraz, a znechucení z toho, že je zpět v životě, a né tam na druhé straně. V momentě zvadla jak kytka, byla tak slabá, že nedokázala mít ani oči otevřené. A já se ptám, KDE SE VZALA TA prvotní energie, ? Ty vykulené oči a výraz jak za mlada? Čekal bych pravý opak, tedy to co následovalo. Když vás složí zátěž takovým způsobem, rozhodně se neprobíráte do svěžesti a plní síly. Naopak, sotva se proberete.

Celý ten zážitek mě na 8h zcela odrovnal. Můj mozek, stále dokola přehrával tu situaci a snažil se to pochopit, uvěřit… Tehdy má blbá půlka mozku, definitivně kapitulovala. Předala velení té která se pořád snažila do velení dostat.

Do té doby jsem se děsil dne kdy rodiče umřou. Myslel sem, že to bude i můj konec, že to nedám atd.. Po tomhle zážitku, jsem si uvědomil, jak sobecké to ode mě bylo. Jen já já já, a co ten dotyčný? Který musí trávit zbytky života v tom zhuntovaném bolavém těle? Od té doby se nebojím smrti své a už vůbec rodičů, myslím že na pohřbu nebudu ani brečet. Jelikož jsem pochopil, že smrt je to nejpřirozenější v životě, stejně jako narození. Jestliže umírá člověk starý, není důvod truchlit, ale spíše slavit. Celý můj život tím nabral zcela nový rozměr, váhu i smysl. Naprosto mě to změnilo. Do té doby jsem byl hloupé nevěřící nic.. Teď si alespoň připadám jako člověk.

Mějte se a ať se daří.

Upravil/a: haluzakfest

Jsou. Třeba sloužení „vyvoleným“

Daně.