Dobrý den, jsem Katka a je mi 16 let. Poslední cca tři roky si začínám
všímat zvláštních myšlenek, pocitů a stavů, které se objevují v mém
životě. Mám chvíle, kdy jsem snad ten nejšťastnější člověk na
světě. Hodně mluvím, tancuju, zpívám, celkově mám pocit, že konečně
vím, co to znamená žít. Jakýkoli problém zládnu vyřešit snadno a
rychle, a zdá se, že mi nemůže nic a nikdo ublížit. Mám prostě pocit
jako bych za chvíli měla vzlétnou k obloze. Směju se často a většinou
ani nevím čemu. Jsem zkrátka šťastná a nikdy by mě v tu chvíli
nenapadlo, že by mohl tento pocit někam zmizet.
Ale pak přijde úplně jiné období. Štěstí zmizí stejně rychle jako
přišlo a všechna ta síla, ta radost, nebojácnot, láska ke světu a
k lidem, a celkově ke všemu zmizí také. Někdy necím nic, někdy jen
hluboký smutek, a někdy se to střídá. Zrovna teď prožívám to špatné
období a je to čím dál tím víc horší a horší. Je mi strašné smutno
z věcí, které lidem v mém věku jsou snad lhostejné. Za necelý měsíc
jsou Vánoce a já brečím, protože je mi líto seniorů, kteří zůstanou na
Vánoce sami, brečím protože v dětských domovech slaví Vánoce děti bez
rodičů, a mám pocit, jako bych ten všechen smutek prožívala za ně. Nebo
stačí jen myšlenka na psí útylky plné pejsků, kteří se cítí
osamnělí a drásá mi to srdce a já nevím, co mám dělat, abych přestala
myslet na smutek a na samotu. Najednou je totiž smutné všechno. Lidi
v autobusech jen řvou, nadávaj, spěchaj a úsměvy nechali tam, kde
někteří slušnost. Nebaví mě žít ve světě, kde se lidé nemají rádi a
nerespektují jeden druhého, kde je důležitější nenávist, než láska,
kde se zabíjí, zrazuje, intrikuje, krade. Kde jsou důležité věci
v podstaně vhazovány do pozadí. Panebože, jen když si představím tu
nenávist, falešnost, bezcitnost, nechci vyjít ani z domu. Je mi z toho
všeho zle a smutno a pak k vůli tomu brečím. Nesnáším sebe a nesnáším
je. Najednou si připadám stejně zlá, falešná a nenávistná jako ostaní.
Nemůžu v noci spát a pak si vždycky vybavím tu scénku z Pokojného
bojovníka, jak tomu Milmenovi říká Socrates:„Pročpak nemůžeš v noci
usnout? Není to tím, že když všechny zvuky utichnou a v pokoji není nikdo
jiný, než ty sám, tak máš možná trochu strach. Strach z toho, že ti
najednou všechno připadá tak prázné…“
A přestě tak se cítím. Mám pořád strach. Strach z toho, že budu
osamnělá, nebo že si tak budu připadat, strach z budoucnosti, strach
z toho, že zase budu smutná. Přijde mi moje město taky prázné. A já
mám strach, že začínám být stejně prázná. Mám strach celkově ze
všeho a pořád, nejvíc ale z budoucnosti. A když už je ten strach opravdu
nesnesitelný, říkám si, že kdykoliv se můžu zabít a ono to přestane.
Všechno zmizí, ta bolest, lítost, smutek. Je to divý a někdy mě děsí,
že mě to vůbec napadne, ale v době, kdy mi je fakt špatně, mi tahle
myšlenka pomáhá to překonat, že když už to prostě nepůjde, ukončit to
můžu vždycky, a klidně tímto způsobem. Myšleny na smrt ve mně
vyvolávají pocity útěchy. Ale myslím, že jsem moc velkej srab na to, abych
to udělala. Já jen nechci žít v tomhe světě. Přijde mi to všechno tak
zbytečné. Snažit se něco dělat a něco zkoušet.
Před pár měsíci mi umřel ptáček. A já si říkám, že jsem se o něj
měla víc starat, víc se mu věnovat, snažit se, aby byl taky šťastný,
protože mi většinou přišel smutný a osamnělý. A teď je mrtví. A já
se za to nenávidím. Byla to moje chyba protože jsem nebyla schopná mu ani
dávat každý den novou vodu a dávat mu zrní, když mu došlo, takže měl
třeba pár dnů hlad. Bože já ani neumím popsat jak strašně se teď
cítím. Vím, že to časem přejde, ale já prostě nemám sílu. Když jsem
byla malá tak jsem byla tak šťastná a svobodná. Ale člověk, přestane
být svým spůsobem šťastný, když si uvědomí, že už není dítětem. To
měl každý tolik světů a pak má najednou jen jeden. Tento. A já to
nemůžu vystát, všechny ty pravidla, falešné úsměvy, to, že k obědu
patří polívka, to, že se nemůže jíst na zemi, to, že si člověk musí
pamatovat různá data, letopočty, protože když to neví, není to opravdový
Čech, Američan, člověk. Je to prostě nevzdělaný hlupák. A já v tomto
světě prostě neumím žít. Neumím žít ve světě, kde ptáčci
umírají.
Děkuji, že jste si to aspoň přečetli. Už jsem to ze sebe musela
dostat.
Zajímavá 3Pro koho je otázka zajímavá? paul1, dubraro, EKSOT123 před 2163 dny |
Sledovat
Nahlásit
|
Je to jen puberta… Kapku opožděná, ale řekl bych svým způsobem „vyspělá“. Nauč se dobře česky, základy typografie a klidně začni psát. Povídky, básničky, co Tě napadne. Zpracuj ty myšlenky a poděl se o ně. B dobách radosti budeš ještě šťastnější, v dobách smutku Ti to může ulevit: Sdílená radost – dvojnásobná radost, sdílená bolest – poloviční bolest.
0 Nominace Nahlásit |
Taky bych se přiklonil k projevům dospívání. Ale kdyby to mělo být čím dál silnější, trochu bych se obával bipolární poruchy.
0 Nominace Nahlásit |
Je to asi opravdu puberta. Ale vidím, že máš tzv. básnické střevo. Tak
toho využij a piš. Tvoje poznatky, pocity, zkušenosti, názory Tvoje
i jiných, piš i o svém smutku i radostech. Piš a zkus
to někde uveřejnit, jedno kde. Zkus si vytvořit web – blog. Piš třeba
jen do zásoby, ono se Ti to
může i např. za 10 let hodit, to už nebudeš přemýšlet tímto
způsobem. Tak do dalšího života Ti
přeji hodně zdaru. Pavel
0 Nominace Nahlásit |
Je to možná fóbie, dobře živená pubertou.
Upravil/a: mosoj
0
před 2163 dny
|
0 Nominace Nahlásit |
U otázky nebylo diskutováno.
Nový příspěvekDrap | 3375 | |
annas | 2020 | |
marci1 | 2004 | |
Kepler | 1901 | |
mosoj | 1775 | |
da ny | 1308 | |
zjentek | 1186 | |
hanulka11 | 1028 | |
quentos | 950 | |
elkon | 936 |
Děti a zdraví |
Ženy a zdraví |
Muži a zdraví |
Nemoci |
Fitness |
Životospráva |
Ostatní zdraví |