Je správné řídit se ve skutečnosti těmito slovy?

Asi rok nebo dva se mi hlavou honí myšlenky, že bych zkusila urovnat vztahy s babičkou. Nestýkáme se prakticky od taťkovy smrti, což je už ‚pěkných‘ 10 let. Smutný na tom je, že nic konkrétního jsme si vlastně nikdy navzájem neudělali. Ty vztahy mezi náma vyšuměly jakýmsi samospádem, zkrátka nebylo možný najít společnou řeč a shodu.
Čím ‚rychlejc‘ se svět točí, tím víc mám pocit že pro dnešní dobu nejsem stavěná a čím dál tím víc tíhnu k rodině, přátelství, nehmotným jistotám a hodnotám. Nesnáším, když jsem s někým rozhádaná. Znám cenu života a vím taky, jak je život pomíjivý. UKRUTNĚ často poslední měsíce myslím na to, že babička už má svoje roky a že dneska tu je, zítra tu být nemusí. Nechtěla bych, aby jednou odcházela s tím pocitem, že zůstala na světě sama a že na ní nikomu nezáleží. Ona je sice tvrdá ženská, odolná..takový ten typ ‚studenej čumák‘. Ale furt je to taky člověk a věřím, že nějaký city má. Jenom v posledních 10 letech pochovala 3 syny. Zbyla jí jen dcera, co se s ní do krve pohádala kvůli budoucímu (!!!) dědictví. Nebaví se spolu. Zbytek rodiny za babičkou taky moc nechodí. My ji taky ignorujeme..
Ačkoliv babička vánoce nikdy extra neprožívala, vůbec bych teď nechtěla být v její kůži.. Jak se asi cítí starý člověk, který zůstal na starý kolena úplně sám… a nemajíc nic a nikoho, pro koho by žil, čeká každý den už jen na tu smrt?
Fakt si to nechci ani představovat… :(
Pomalu není den, kdy bych si teď na babičku aspoň na vteřinku nevzpomněla. A přemýšlím, jestli to mám risknout a napsat jí pro začátek aspoň dopis…a nebo ne.
Je to PŘESNĚ jak píšete:
**hrdost mi říká, že je to nemožný, že na slepování 10let rozbitýho hrnečku je už pozdě.
Někdy bojuju i s úvahama typu: Proč to dávat do kupy, když ani oni o to zřejmě nestojí? Kdyby přece stáli, sami by už dávno podnikli pokusy o smír…
**zkušenost říká: je to riskantní.
Jo, taky krutá pravda… Nejednou jsem člověku podala prst a on se chytnul celé ruky. Mám strach, aby ode mě babička nečekala víc, než budu momentálně schopna nabídnout…
A taky popravdě: nejsem dvakrát unešená z představy, že případný smír s babi bude znamenat vyhlášení války tetě. Ptám se sama sebe, jestli mám obětovat svou neutralitu ve jménu získání lásky jedné osoby a nenávisti druhé. Nevím, pocity se ve mně mydlí fakt fest.
**Bezvýznamné, říká důvod…
PŘESNĚ! Taky si říkám, proč si vlastně zbytečně komplikovat život… Babička na stáří víceméně sklízí, co zasévala v průběhu celýho života. Snad se i dá říct: Patří jí to?!?
Proč bych s ní měla soucítit, proč bych si kvůli ní měla proti sobě poštvat kus příbuzenstva? Co z toho já budu mít?? Čistou lásku babička nikdy dávat neuměla…a barák už napsala na svou snachu :))
Pozn.: To byl pokus o vtip a odlehčení tématu, samozřejmě. Dědictví mi totiž je absolutně šumafuk :))
Jen si zkrátka kladu otázku, jestli nějaký usmiřování má vůbec smysl..hlavně ani netuším, jestli o to i druhá strana stojí.

Jenomže jsem blbeček, co se nakonec většinou řídí hlasem srdce.
A srdce mi teď pořád a pořád dokola odpovídá otázkou:
A proč to nezkusit?!

Díky Annas za dnešní příspěvek – byla to ta pravá voda na můj mlejn.
Už totiž vím, co udělám. Asi…
A asi brzo…

A omlouvám se, že mi při psaní zas trochu ujela ruka – tentokrát jsem se asi fakt potřebovala vyplkat… i když Odpovědi plkárna nejsou, vím vím.
Moc mi to ale pomohlo, tak díky ještě jednou :)

Srdce má pravdu, nic se nemá vzdávat předem .

Případ od případu.
Co mně tam trochu chybí – rozum.

Tak to jsou opravdu zajímavá slova,chvíli jsem se nad nimi zamýšlela..jsou pravdivá. Ano,máme přeci jen naslouchat svému srdci. Bývá to ale někdy sakra těžké. Krásně to popsala Baranajka,také se s něčím podobným občas peru…
Baranajko,hodně odvahy,přeji hodně štěstí:-)..
I já Annas děkuji za moudrá slova…:-)

Dozajista by se našlo několik vyjímek.
Až na ně, nelze jinak, než souhlasit se správností těchto slov.

Zní to krásně. Ale je to blbost.