Já osobně bych tohle tedy nikdy svým dětem neudělala. Vím totiž, jak to dopadlo se mnou a nesu si to s sebou stále. Jako malé mi mamky přítel nutil veškeré jídlo. Úplně nejvíc jsem nesnášela lečo a polévku z vnitřností. Nad jídlem jsem strávila vždycky hodinu a nesnědla jsem prakticky nic. Když jsem se to do sebe snažila dostat, tak jsem akorát začala nahazovat, ale nikdy jsem se nepozvracela. Šlo pouze o psychický blok, který se mě stále drží. Teď to vypadá tak, že jím pouze drůbež a tuňáka v konzervě a abych mohla vůbec sníst nějaké to maso, tak ho musím nejdřív kompletně ořezat, aby tam nebyl nejmenší špatný kus (ani jedna malá žilka, nebo něco podobného). V restauraci si žádné maso nedávám, protože se bojím, že tam narazím v mase na něco, co by mohlo křupnout, nebo se podezřelé bránit rozkousání(jestli chápete). Většinou jím jenom jídla ze zeleniny a ovoce, skoro všechny polévky(bez masa), mléčné výrobky, těstoviny atd…omáčky miluju, ale k nim pouze přílohu. Takže tleskám těm, kteří svým dětem nutí jídlo a ještě je za to mlátí, jako jsem dostávala já jednu výchovnou za nesnězené jídlo. Rodiče by prostě měli poznat hranici, kdy si dítě pouze vymýšlí a kdy mu to vážně není příjemné.

Zažil jsem něco podobného jako Zvonillka, naštěstí v trochu jemnější formě a naštěstí s trochu slabšími následky. Jak doma, tak ve škole. Nikdo jste nezažili učitelku jako dozor u okénka kde se vracelo nádobí?
Byla jídla, která mi nechutnala. To je asi u každého. Ale byla jídla, která mi dělala vážné problémy při polykání. Ucítit vzadu na patře kus tlustého, flaksy, nějakou houbu, znamenalo okamžitě se začít dávit. Dalo by se to nějak zvládnout, ale při neustálém nucení něco takového dojídat se blok dále prohluboval. Takže i tím obdobím, kdy jsem z masa preparoval každou žilku jsem si prošel. Teď maso běžně jím, to co mi nevyhovuje vykrájím a nechám, menší kusy tlustého zvládnu. Ale to nucení ve mě vybudovalo averzi i na některá další jídla, se kterými jsem původně vůbec potíže neměl.

Třeba když se vám vysmějí, že ten karbanátek co mi tak chutnal byl houbovej a já to vůbec nezjistil (a proč bych to měl zjišťovat, mně mleté věci nevadili, mně vadili jen ty velké hnusné kusy)… takže z averze k dušeným houbám se stala averze k jakýmkoli houbám, z averze k tlustému a k flaksám averze téměř k jakémukoli masu…

Ještě k tomu přístupu. Nevím nakolik byl rozšířen, ale u nás byli podobného názoru (téměř) všichni dospělí bez rozdílu vyznání 😉 Jak zarputilí komunisti (učitelky), kteří si asi vážili práce našich zemědělců, tak prarodiče, kteří jakékoli jídlo považovali za boží dar.

Upravil/a: Dochy

mne vyčítali, že mám alergiu na mlieko…ale vždy cudzí, rodina nie

zopár zdravotníkov (áno, aj lekárov, ale sestričky si doslova zgustli) mi vynadalo, že je to len psychika, že žiadna alergia neexistuje, a to doslova dve sekundy potom ,čo videli pozitívne výsledky

zlaté 90.roky – vpred k Západu! facepalm

p.s. dnes sa vie, že to je intolerancia, osteoporózu ani demenciu nemám, ani otravu zo sóje

tak tohle snad praktikuje jen málokdo. I kdyby se jednalo o božskou manu, tak je to v každém případě kontraproduktivní.

Tak tuhle otázku tedy náchápu…

Jako by ses ptal, jestli je správné dítěti zapichovat hřebíky pod nehty. Jasně, že to není správné, proboha. A nejen nesprávné, ale téměř jistě i nelegální. Ale jak říká xxx3, ani se mi nechce věřit, že by takovou odpornost někdo praktikoval. Zní mi to jak z nějakého hororu – a z toho dítěte pak vyroste Jason Voorhees nebo Freddy Krueger nebo tak…

Nejlépe pokud možno, vůbec do ničeho nenutit.

Rozhodně ne, nenutit. Většinou z toho (vyrostou) a později onu odmítanou potravinu běžně jí. ☺

Je pravda, že dnešní děti jsou hodně vybíravé, ale nutit dítě do jídla nemá smysl. Tím, že jim to budu vnucovat, tím jim lepší vztah k dané potravině nevypěstuju, spíš naopak.

Navíc, v dnešní době je daleko víc alergií a intolerancí všeho možného a to, že se dítěti udělá po nějakém jídle (viz třeba právě to nléko) zle, nemusí být nutně vybíravostí. Pokud budu mléko a mléčné produkty nutit dítěti s intolerancí laktózy nebo cokoliv s prudkou alergickou reakcí, tak ho tím můžu taky třeba zabít. Dneska to chce být asi víc obezřetný.

(S intolerncemi je to spíš tak, že on ten enzym se v těle vytváří, ale zároveň se s ním vytváří i protilátky prot němu, které ho zničí, je ho tedy nedostatek a on nemůže vyplavit nebo zpracovat konkrétní látku, kterou má „na starost“)