Je správné, když Bůh dopustí smrt tří dívek, které přijely na křesťanské setkání mládeže? A byla to jeho vůle?

Co s tím má společného Bůh? On do těchto věci jen tak nezasahuje. Podle mě.

Nesmyslný a tisíckrát opakovaný dozat ohledně toho, proč Bůh/bůh dopouští zlo (a taky se na to neptáš poprvé! Jasně, že chceš prudit a vířit vody, ale nemusíš se pořád opakovat, zavádět kontroverzní témata nebo poukazovat na svůj ateismus – subjektivní věc!). A milionkrát probírané téma už tisíce let.
Opakově se v průběhu historie několikrát zřítily i kostely/chrámy, mešity aj – přímo na věřící. Byly náboženské války, byly genocidy, války a katastrofální přírodní pohromy, které kolikrát zničily celé národy nebo živ. druhy…

Teorií existuje hodně, o tom, jak nebo JESTLI bůh/Bůh zasahuje do dění světa.
Mimo to jsou tu vysvětlující teorie, že bůh je všude a vším, ale sám není inidviduální bytostí, která by stála a porozovala bokem, na dění nahlížela a řídila ho.
Pak je tu reinkarnace a karma. Závazky a kauzalita napříč časem (i mimo něj) a životy. Vše má důvod – jen v individuálním životě není většinou vidět.
Pak je tu kauzalita nereinkarnační, tedy, že vše je sled příčin a následků a každá událost, jakkoli nepatrná, má nějaké důsledky. Nemůžeme však vědět jaké. Dobré mohou mít někdy za následek zlé; z těch zlých se zase někdy rodí něco dobrého. Atpod.
Pak je tu Jednota a propojenost celé existence. Nic neexistuje samo o sobě (ze sebe), izolovaně.
Němluvě o tom, že „dobré“ a „špatné“ jsou veskrze lidské sociální konstrukty. Otázka lidského vnímání. Neexistuje v Přírodě a přírodních zákonech (pokud je bůh, je to totéž jako „Příroda“ a „přír. zákonitosti“, vč. „vesmírného řádu“).
A dále, třeba existence evoluce nebo jednoduše vývoje, kde je měnění ale i vymírání druhů zcela běžné.
Dále lidské přesvědčení, které lpí na životě a smrt považuje za největší zlo – ale neplatilo to pro všechny kultury/civilizace. „Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem, třeba je pro člověka největším dobrem.”
S tím předchozím pak souvisí lidská „důležitost“, respektive nedůležitost. Lidi mají sklon přeceňovat sami sebe, svůj druh. Vzhledem k velikosti vesmíru/existence, času aj. jsme titěrní, nicotní, nevýznamní. Netřeba si dávat nějakou extra velkou důležitost (než čemukoli jinému, co existuje).
Rozdíl mezi životem a smrtí, živým a neživým; Též nejasné. Možná je mylný postoj ke smrti, k vnímání života, atd.
A tím, čím si můžeme být zcela jistí, je že: Existuje před námí velké NEZNÁMO, o kterém nic nevíme. BŮHVÍ, co vše ještě existuje nebo může existovat.

Člověk nemá co (jak) posuzovat, co je správné v tomto kontextu. Nejsme s to znát Vyšší smysl, záměr, prvotní přírinu (atd) – pokud je.
Chceš se zabývat něčím, co je mimo úroveň lidského poznání i chápání a kde pro nás platí jen omezení a neznalost.

Takže jestli chceš spekulovat a řešit teorie (náboženské „PROČ“), zkus to v kostele nebo jiných chrámech a ZABÝVEJ SE osobně TEOLOGIÍ. Jinak to ani nemá smysl a jsou to prázdné otázky. Jejíž ‚odpovědi‘ a přesvědčení zakládají převážně na víře jednotlivce/ko­munity.
Jestli se tím zabývat nechceš (dle otázek to tak nevypadá), tak tvoje věc. Nejsi věřící, jsi ateista? OK, to je ale tvoje věc. A tohle je určitě typický fanatismus ateistů, jsem lepší, protože nevěřím. A tak chceš přesvědčovat ostatní o o své (ne)víře. Což je taky jen otázka víry. Protože ať má kdo jakékoli přesvědčení, tak ateismus je též jen víra. Protože i přísně vědecky je to agnosticismus. Nedá se prokazatelně potvrdit ani vyvrátit. Co nedkokáží někteří ateisté pochopit je, že je to subjketivní, individuální a platí zde svoboda vyznání. Rozuměj, že fanatismus je pořád fanatismus, vědecký, ateistický, ideologický aj. se neliší od náboženského. Že někdo nevěří, neznamená, že je chytřejší nebo že je na tom líp. Pokud je náboženství pro některé pohádka, propagnda a nwm co, tak je to pořád jen jejich osobní přesvědčení.
Jasně, že takhle postavené otázka je záměrně a má jakože poukazovat na nějakou nesmyslnost boha a víry… a má to popudit ostatní věřící. Rozuměj ale že jejich víra je jejich věc, tak jako je ta tvoje. Nikoho nezajímá, že je někdo ateista – dokud se s tím nezačne s_át do ostatních, vnucovat to, povyšovat se a zesměšňovat.

Upravil/a: Disraeli

Netuším zda jsi věřící nebo ne. Ale kde jsi vzal právo a odvahu soudit Boha?

Bůh nemůže (prokazatelně) nic dopouštět, nebo nedopouštět, protože bohové neexistují (prokazatelně, prokazuje se existující skutečnost). Bohové jsou domněnkou.

Pokud někdo věří v existenci božstva, po faktografické rovině na tom není lépe, protože víra je s věděním v absolutní diarchii. Člověk buďto chce vědět, a pak se spoléhá na své poznání (s vědomím toho, že je omezené), na objektivní materiální pravdu. A nebo chce věřit a pak – prostě a jednoduše – věří. empirické poznání k tomu nepotřebuje.

Samozřejmě, že to není tak černobílé, schematické. Lidštěji, a ne tak technokraticky, by to šlo říci tak, že lidé věří z rozličných subjektivních příčin, z nichž kruciální je potřeba necítit se sám. Krom psychiky sociopatů Cleckleyova typu je pro lidskou emoční škálu nejdůležitější jedna emoce: strach. Proto se sociopati Cleckleyova typu chovají tak atypicky: protože jim tato emoce je bytostně cizí, tím je celé emoční spektrum, jaksi, vykradené, a proto mají jiné vzorce chování, které chybějící strach sanují.

Pak je potřeba zmínit citovou vazbu, ta je (v základu, jinak je to složitější) úzkostná, vyhýbavá a bezpečná. Podle všeho se zdá, že úzkostná vazba převažuje, protože skrze zejména nemateriální strádání v dětství, dysfunkční rodiny, jako jakýsi nový západní standard, má většina lidí úzkostně inhibovaný temperament.

Člověk s úzkostnou citovou vazbou jsou vztahy zdrojem stresu a napětí; za tím stresem a napětí je strach – strach ze ztráty vztahu, vztah z odmítnutí, strach být sám (a v konečném důsledku jde vždycky o strach ze smrti). Pro tyto lidi je opravdu požehnáním, mohou-li věřit: „Liga tě brání – Liga ti radí – Liga ti nikdy nezradí“ (Seksmisja 1984). Zejména křesťanský bůh je pro potřeby lidí s nezvládnutým úzkostně inhibovaným temperamentem přímo dedikovaný: skrze anarchistu (syna) permanentně naslouchá, i když na něho drahý věštící hodil bobka, i když ho vyfuckoval, nevadí, on ho má rád, pořád na něj čeká, dojde do zpovědnice, se vyzpovídá, se pomodlí 12× Pater Noster a 24× Ave Maria, věnuje patřičný příspěvek ctihodným sestrám na útulnu pro ctihodná děvčata a problém vyřešen, harmonie obnovena!

No ano, ale byla a je spousta sílozpytně vzdělaných lidí, kteří zkoumali ty rozličné sílozpytné zákony a zákonitosti, kterak to v tý přírodě chodí, a tak různě a podobně, a přesto věří. Ano, konservativní integrální katholík je z nich opravdu málo kdy (i když i takoví by se našli!), málo kdy se vůbec hlásí k nějakému institucionali­sovanému náboženství, ale věří! To samé filosofové.

A jsou-li atheisty, nejsou z nich zupáčtí, rigidní atheističtí dogmatici, kteří snáší takto dětinské, tupé a omezené otázky. Ne, to není špatná otázka, ovšem pouze, míří-li na křesťanskýho boha. Protože bůh Israelitů, noachidů a musulmanů je, svým způsobem, temná síla. Je mstivý, homofobní, etnický ničitel, nenávistný k ženám, vrah synů a dcer, prostě narcistický sociopat. Tam se to vysvětlí i bez otázky. Ale křesťanský bůh, s tou svou otrockou profilací osobnosti a všeobjímající láskou, tak to je jiný příběh.

Ano, křesťanství je, dozajista, hlavní světový náboženství, významný. Ale není jediný. A na takový animisty, no, shinto například, ale i třeba hinduismus, tahle otázka neplatí: byl bys považován za inteligentnějšího, nepoložil-li bys ji. Protože oni ti na ni odpoví, a ta odpověď bude mít hlavu a patu. No, bude to víra, víra je víra, ale jako filosofický postulát bude dávat rozhodně větší smysl, než křesťanské pojetí.

Pozor, atheismus se může také dogmatisovat a sát se náboženstvím!