Já myslím, že se musíme na něco spolehnout. Tedy aspoň na skutečnost vnímané reality. Pěstování takové absolutní nejistoty, že všecko je jen klam, by bylo velice nepraktické.
Ono taky jaký by měl vesmír být, než takový, jaký jej vidíme? Třeba jsou tvorové, kteří vidí vesmír úplně jinak a přitom je to tentýž vesmír. Už otázka „Jaký je vesmír“ v sobě obsahuje podmínku „přijde na to, kdo se ptá?“ My lidi máme nějaký omezený rozsah vnímání. Nějaké viditelné spektrum, nějaký slyšitelný rozsah, něco dokážem nahmatat, něco ochutnat, něco očichat. Vynalezli jsme přístroje, dalekohledy, mikroskopy, radary, kterými umíme vidět i za hranice našich přirozených schopností. Ale nejspíš nikdy neuvidíme úplně všechno a popsat vesmír ve všech ohledech nedokážeme, dokonalou zprávu o tom, jaký je, dohromady nedáme. Koneckonců, naše mozky jsou sice skvělé, ale jejich kapacita má zcela jistě svoje meze.

Něco z filozofie
.

Nejslavnější je Protagorův výrok zní: „Člověk je mírou všech věcí, jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou.“ Kromě jiného jde o nesrovnalost mezi smyslovým a rozumovým poznáním.

Zajímavý je původ slova skutečnost. České „skutečnost“ souvisí se slovem „skutek“ a je odvozeno od staročeského „skutiti“, udělat, spáchat, podobně jako odpovídající německé Wirklichkeit od wirken, působit, latinské actualitas od actus, čin, nebo řecké en-ergeia od ergon, čin.
V. Machek: Etymologický slovník.

Zdánlivě skutečné je to, co se nám jeví, ale není to nikdy skutečnost. Skutečnost se nejeví, ta je v nás. Skutečnost (realita) je tedy pouze jedna a je absolutní.

Dokladem toho jsou optické klamy, kdy nesprávně vnímáme realitu. Oko vidí obrázek, ale mozek ho interpretuje jinak, než jak je zobrazený. Občas se s nimi setkáváme – barvy, různé mřížky, tvary. Obrázky, které lze vnímat více způsoby. „Klameme“ mozek.
–
O tom, že se skutečností je to jinak, svědčí Platonova jeskyně. někde jsem ji podrobně vysvětlovala.

Skutečnost jsou stíny, které se promítají na stěně v jeskyni. Okolní svět je to, co se děje venku, to přímo nevnímáme.

Na stěně se objevilo jakési „předvádění“, které se skládá z obrazů předmětů. Tou stěnou je náš mozek. Paprsky, které stíny promítají, je cesta informací získaných našimi smysly a podněty z prostředí.

Nemůžeme se podívat přímo na předměty, které jsou na stěnu promítány, ale jen na ony stíny na stěně.

Odpovídá to tomu, že „vidíme“ mozkem.

Vesmír. Jeho vnímání, „vidění“ je v naší hlavě třeba správné, je skutečné, ale jak ho vidíme, je jiná věc – stejně jako v Platonově jeskyni. Vnímáme zřejmě jednodušeji svými smysly tak, ,jak se nám jeví.Co se nám jeví, jej jen zdánlivá sktuečnost. .

Upravil/a: annas

Po zveřejnění série filmů Matrix, se už toto téma zde objevilo mnohokrát. Jestli vidíme svět jaký opravdu je, nebo není, v tom jsme omezení jenom schopnostmi našich smyslů a nad tuto úrověň pak jen vědeckými poznatky a přístroji, které ti umožní poznávat svět v mnohonásobně širších úrovních. Kdo nedůvěřuje svým smyslům a vědě, pak si může představovat, že mu obrázky před očima kreslí nějaký Lucifer. Jenže tohle by bylo zásadní popření principu Occamovy břitvy.

Upravil/a: Kepler

Tos šlápnul do … filosofického problému. Nevíme. Můžeme být ve skutečné realitě, a taky v důmyslném Matrixu.

Přece všechno je jinak jak se zdá. Stromy nejsou zelené, pouze jejich listy neabsorbují vlnovou délku této barvy, do vědomí nám mozek promítá už minulost, místo na kterém stojíš se za hodinu po obvodu posune cca o 1500 km, vesmír vůbec není oáza klidu, ale místem kde probíhá štěpení, fúze,
kvanta energie se mění ve hmotu a naopak, atd.

Upravil/a: dudu