Je pravda, že člověk až po prodělané nemoci výrazně změní své postoje třeba vůči sobě, ale hlavně k okolnímu světu?

Není to jednoznačné.

Reakce pacientů j je určitě individuální a rozdílná. Někdo je třeba naštvaný, jiný podlehá depresím – objevuje se to „nešťastné“ – proč mě to potkalo, , jiný třeba zneužívá ty, kteří jsou nablízku., vyžaduje si pozornost, nedodržuje režim atd.
–
Mnozí stanovenou diagnozu přijmou, respektují doporučení a dělají vše pro to, aby se jejich stav zlepšil. Vítají, když je někdo v jejich blízkosti.

Např. rakovina – někteří jedinci rekapitulují svůj život, přemýšlejí, co by mohli ještě udělat, Přehodnotí vztah nejen k majetku, ale k ddruhým lidem, třeba se omluví, začnou pomáhat, změní způsob života atd.

Jiný se uzavře do sebe a je na ty kolem zlý., někdy úmyslně, jindy si to neuvědomuje. Jako by chtěl ukázat, že se nemocí nepoddává, i když trpí bolestmi, a vyžaduje až nadměrnou pozornost.

S oběma typy jsem se v soukromném životě setkala – nejhorší je ta bezmocnost, že těmto lidem nepomůžete, ale spíš jde o to, že i v době nejhroší jsme s nimi, že za případné „ubližování“ jiným nemohou.

Upravil/a: annas

Ano, veľakrát človek až po ochorení pochopí, že bezbrehé naháňanie sa za mamonom, slávou a mocou škodí hlavne jeho zdraviu. Až po tom „hriešnik“ prehodnotí svoj pohľad na život. Hlavne svoje ciele.
Človek môže byť „kaskadér“, ale nikdy nesmie byť „hazardér“. Všetkého s mierou.

Upravil/a: led

No jejda!!! Tak trochu mě to potkalo, a od té doby cítím, že jsme málo, ale velmi málo pokorní a vděční.Člověk je tak nějak nastaven, že začne volat Pánbíčka a slibovat (všimli jste si, že člověk je v tu chvíli schopen slíbit cokoli, jen aby…) až když mu teče do bot.No a pak, pokud to dobře dopadne se obvykle oklepe, ti slušnější poděkují, a jede se dál, močálem černým kolem bílých skal. |Všimla jsem si,že lidé(osobně tedy znám dva), kteří se „vrátili“ z umělého spánku a byli tak nějak jiní. Ten kterého jsem znala jako příval, který se prožene vaším životem a vy jste schopni se jen smát a fandit byl najednou smutný, zádumčivý.Jakoby zažil, viděl, pochopil…

Jistě, postoj se změnit může, hlavně v případech, kdy se setká s člověkem podobně zasaženým. Ví, o co kráčí a vůči takovému člověku má hlubší empatii. Vůči sobě se taky začne chovat šetrněji, protože by si to už nerad zopáknul.

Podle mne to až tak pravda není.

Vidět svět i lidi reálně dokáže každý,
kdo získal nějaké životní zkušenosti.
Ovšem ne každý se podle toho chová nebo jedná.

Někteří lidé „prohlédnou" a změní své hodnoty a postoje
až poté, co si tzv. „sáhnou na dno“ → teprve tehdy pochopí,
co v životě má skutečnou hodnotu.

Někteří lidé neprohlédnou ani pak.

A lidé, kteří respektují druhé, váží si lidí i života, …, nemají
ani v případě těžké nemoci nebo jiného traumatu co měnit.

Ti lidé to říkají. Nicméně, kdo z vás co odpovídá, tímto procesem prošel? Jedině toho mohu brát vážně.

Určitě, většina takto postižených nejprve přestane kuřit.

Ano,jako deprese,člověk přestane mít růžové brýle.

Jak kdo.mě to třeba nakoplo,a přestala jsem kouřit.i smrt vlastního rodice me přiměla být citovější vůči druhým.více chápu jejich bolest.

ked niekto prežije vážnu chorobu alebo nejakú prírodnú katastrofu, začne hovoriť, že sa vďaka tomu stal lepším človekom, úplne mu to zmenilo hodnoty, atď.

vtedy sa mám vždy chuť ho opýtať, či bol dovtedy akože šmejdom?

veľmi takým ľuďom neverím.....skôr verím tým, ktorí sa raz pozreli do zrkadla a strnuli hrôzou, čo sú to za ľudí......sami od seba, žiadne extrémne podnety

charakter si máme pestovať sami od seba, nie čakať na extrémne situácie

a čo sa týka dobrých ľudí, tých utrpenie skoro vždy pokazí…a hlavne ich pokazí fakt, že im nikto nepomôže, (skôr ich ešte opľuje, že si za všetko môžu sami, že mali pozitívne myslieť, a nič by sa nebolo stalo.....typická internetová reakcia na obete trestných činov a rakoviny) hoci oni sami pomáhali ostatným, kým mohli

takže skôr neverím, verím, že im skôr preskočí.....lebo to je normálna, nie seriálová reakcia…heslo: .čo ťa nezabije ťa posilní vymyslel psychopat – a na to by sme nemali zabúdať!