Je pokrytecké, pokud dnes hovoříme a píšeme jen o zločinech komunismu?

Letos 27. června jsme si připomenuli 68. výročí popravy JUDr. Milady Horákové. Komunistická justice tehdy popravila ženu a matku. Její provinění (vyzvědačství) odpovídalo i podle tehdejších právních norem maximálnímu trestu v rozmezí mezi 15 – 20 roky odnětí svobody. Poprava oběšením byla tedy zcela jasnou justiční vraždou. Ano, komunisté zavraždili ženu a matku.
Málokdo však ví, že justice prezidenta Edvarda Beneše v letech 1945 – 1948 (Benešovy dekrety, Lidové soudy a Košický vládní program) popravila celkem 66 žen a matek – z toho dokonce dvě příbuzné Milady Horákové (rozené Králové). Jednalo se o Marii Královou (narozenou 2. 8. 1897), oběšenou v Pankrácké věznici dne 8. 10. 1945, a Julii Horákovou (narozenou 6. 2. 1910), oběšenou v Pankrácké věznici 17. 1. 1946. Tak jako i v případě zbývajících 64 popravených žen žádné z nich prezident Beneš milost neudělil. Chceme-li tedy hovořit o justičním vrahovi Gottwaldovi (1948 – 1953), musíme k tomu připojit i justičního vraha Beneše (1945 – 1948), přičemž – co se týká popravených žen, Beneš „vítězí“ v poměru 66:1 nad Gottwaldem! Jinak je nutné podotknout, že to, co stihl Beneš zlikvidovat prostřednictvím trestů smrti od května 1945 do února 1948, tedy za necelé kratičké 3 roky v „parlamentní demokracii“, to komunisté ani zdaleka nezvládli za dlouhých 42 let v „totalitní diktatuře“. Abychom se však dopátrali co nejblíže k historické pravdě, je nutná přesná komparatistika srovnatelných faktů:
od května 1945 do února 1948 tak došlo u 24 tzv. Benešových „mimořádných lidových soudů“ k odsouzení přibližně 23 000 osob, přičemž 738 obžalovaných k trestu smrti. Z toho byl udělen trest smrti 66 ženám a 7 novinářům (Kožíšek, Krychtálek, Křemen, Kříž, Vajtauer a Werner). Kdo se odvážil kritizovat politiku Edvarda Beneše, neměl šance na přežití! Proti rozsudkům nebylo v žádném případě odvolání (tzv. „zkrácené jednání“) a poprava musela být vykonána maximálně do 2 hodin po vyhlášení soudního rozhodnutí. Prezident Beneš zásadně ani jednu milost neudělil. Tehdejší vězňové Zbyněk Ludvík a Václav Bureš ve své knize dokumentů „Černá kniha minulosti“ (Frankfurt nad Mohanem 2001) o tom píší: „Komunistické věznice a výslechy byly nelidské, pobyt v jejich KZ-táborech na Jáchymovsku krutý, ale co museli prožívat antibolševici po květnu 1945 ve vězeních, vydáni napospas národně-frontovním sadistům s komplexy, se dá jen velice těžko přirovnávat…“ V žádném případě se nechci zastávat komunistických prezidentů, ale co se týká trestů smrti, byli ve srovnání s Benešem absolutní „břídilové“. Klement Gottwald (1948 – 1953) má na svědomí „pouze“ 237 trestů smrti. Z toho udělil milost celkem 17 odsouzeným.
Antonín Zápotocký (1953 – 1957) nechal sice popravit 94 k smrti odsouzených, ale za to vyhlásil dokonce dvě amnestie (1953 a 1957), kdy byla propuštěna ze žalářů většina obětí Benešova justičního teroru. Autoři o tom v „Černé knize minulosti“ píší: „Bylo to v době, kdy komunista Zápotocký napravoval částečně bezpráví, spáchaná režimem demokrata Beneše.“ Zajímavé je, že amnestie se nevztahovala na odsouzené komunisty v letech 1950 – 1953, takže např. Gustáv Husák musel i nadále sedět za mřížemi. Absolutním rekordmanem v udělování milostí a amnestií nebyl T. G. Masaryk (1918 – 1935), jak se omylem traduje, nýbrž Gustáv Husák. Hned za ním se drží komunistický prezident Antonín Novotný (1957 – 1968). Tento tzv. „třetí dělnický prezident“ vyhlásil největší amnestie v dějinách poválečného Československa, a to v letech 1957, 1960, 1962 a 1965. Propuštěni byli i komunističtí vězňové a dochází poprvé v dějinách ČSR i ČSSR k tzv. „rehabilitacím nevinně odsouzených“. Přesto bylo popraveno 87 odsouzených a Novotný odmítal rehabilitovat Rudolfa Slánského, tvrzením:
„Slánský roztočil mlýnská kola politických procesů, která ho nakonec sama umlela…“ Nyní tedy zbývá ještě Gustáv Husák. Za jeho panování v prezidentském úřadě bylo popraveno 38 trestanců. Ovšem na rozdíl od ostatních prezidentů byl Husák doslova kandidátem pro Guinessovu knihu rekordů, co se týká udělování milostí. Stal se jakýmsi běžícím pásem na „omilostňování“. Tak např. 1984 jich udělil 1876. Rok na t, v r. 1985, jich bylo dokonce 2110. V roce 1986 klesl počet na 2006, ale rok poté, r. 1987, došlo k rekordu – 3307 omilostněných. Tato řada končí 1988 počtem 2028 milostí. Sečteme-li Benešem popravené oběti 1945 – 1948, tzn. celkem 738 lidí, s počtem popravených v době komunistické totality 1948 – 1990, tzn. celkem 456 lidí, podařilo se tomuto „demokratovi“ během třech roků justičně vyvraždit o 282 lidí více než komunistické totalitě za celých dlouhých 42 let. Poněkud podivné jednání pro „demokrata“, který se „zasloužil o stát"…
PS. „Vojnový zločinec“ Prezident „fašistického“ Slovenského štátu nepodpísal počas svojej vlády jediný rozsudok smrti.
Autor: Natália Kočanová, Bošániho 7, 841 01 Bratislava tel: 0239 643661 mobil: 0905 679 611 e-mail: kocanova.natalia@gmail.com