Je normální být do něčeho velkým bláznem?

Někdo má talent k nějaké činnosti a pokud se tomu více věnuje, může být pak úspěšný. To ale neznamená, že ostatní mají nějakou depresi, že se jim něco nedaří. Každý nemůže být Einstein, nebo Roger Federer. Někdo vyniká více, někdo méně. Depresi mají někteří danou v genech, ale je dost takových, kteří si ji přivodí svým uvažováním a zbytečným strachem. Výhodu má ten, kdo dokáže i v složitějších situacích být nad věcí.

Spousta úspěšných to doporučuje jako hnací sílu a důležitý faktor pro úspěch. Ctižádost a zapálenost pro věc, velké nadšení.
Bláznem do toho, co by nás mohlo bavit a v čem vidíme smysl. Takové nadšení lze i probudit (ke skoro každé věci). Stačí si vybrat něco, co by nás mohlo bavit a mohlo by to být užitečné. Pak na tom stačí pracovat – i s mírnou posedlostí.
Dobře o tom píše třeba Grant Cardone v jaho knizě „Buďte posedlí, nebo buďte průměrní“ (vůbec asi moje nejoblíbenější kniha na podnikání). Všechny jeho knihy jsou dobré (oproti třeba Kiyosakimu, což je za mě osobně docela brak s dobrou reklamou a dobře napsané – ve smyslu čtivě, ale obsahově… nic).

Na konckurenci se ti úspěšní nikdy nezaměřují, určitě ne primárně. O „velké“ konkurenci pak vždycky hovoří ti neúspěšní nebo malí podnikatelé (nebo ti, co ani nezačali). Ti úspěšní nebo potenciálně úspěšní se soustředí na svůj podnik a aby co nejlíp fungoval. První na kvalitu toho, co dělají (výrobky, služby – i postaverní k zákazníkům/od­běratelům), dobré lidi, řád a snažit se hlavně jen o to, aby ta firma byla, co nejlepší v tom, co poskytuje (zisk a úspěch jsou pak jen přirozeným důsledkem). Spousta podnikatelů podniká JEN kvůli zisku, něco vydělají a jsou hned hrrr, aby si to vzalil do osobního vlastnictví/pros­pěchu. Tím tu firmu pomalu zabíjejí (bude upadat nebo možná stagnovat, ale určitě né růst). Ti, kteří chtějí, aby ta firma rostla si neberou (zpočátku) nic nebo skoro nic a vše opět vkládají (reinvestují) do firmy – na zaměstnance, do produkce, na služby, materiál, vybavení, reklamu, celkově kvůli expandaci (postupné). Aby ta firma mohla růst a pak přinášet slušné zisky, tak po delší dobu by neměla žádné zisky přinášet – ale vše by se mělo dávat do nákladů (respektive investic), které se nám vrátí. Zvýšení produkce, víc zaměstnanců, zkvalitnění postupů, zlevnění postupů (stroje), výhodné dohody, noví dodavatelé a doběratelé, efektivní organizace, zkrátka správný chod firmy. Kvalita. Inteligentní a tvrdý postup (tvrdý ve smyslu tvrdě pracovat, ale nejen tvrdě, ale i chytře – může se totiž pracovat tvrdě i úplně zbytečně). To vše se správným nastavením ve firmě (jak se říká, „firemní kultura“, a hlavně bez buzerace zaměstnanů – spíš s co největší volností, ale na základě pravidel/řádu a hlavně jejich motivování, aby taky zaníceně pracovali pro dobro firmy).
Jak už to řekl Ford, tak hlavním smyslem podniku je služba – služba veřejnosti (i když vyrábí/poskytuje výrobky, tak je to služba). A v podniku jde o to, aby to byla co nejkvalitnější služba, aby mohl mít úspěch. Nejde o zisky (i když se to tak učí a ono to sice je účelem podniku, ALE ne jediným a ani primírním, obzvlášť, když zisk je jen důsledek toho, co je smyslem té firmy). Jde o hodnotu – velikost firmy, objem produkce, obrat, popularita/zná­most/pověst, zvyšování zisků (do budoucna) atd. Zaměřování se na to efektivní.
…Nehledě na konkurenci, každá firma může vydělávat a fungovat – stačí jen, aby byla dobrá a dělala dobře to, co dělat (posyktovat) má. O tom, jak moc vydělává (či jak soutpá její hodnota), to už je na majiteli/ředteli a jak to vede, kam upíná pozornost. Stačí firmu založit a pak na ní pracovat. A vydělává.

Záliba a ctižádost. Každý by chtěl něco dělat (i když to často zůastane jen sen). Někteří si to třeba ani neuvědomují, že by to chtěli dělat nebo že je to možné. A malé procento lidí to možná nenašlo a neví, co by dělat chtěli (protože to nehledali, nezkoušeli). Ale podnikat může člověk opravdu v čemkoli, podstatné je jen to, aby v tom viděl smysl (a nadšení lze probudit – hlavně když se v tom najde ten smysl atd).