Je demokracie spravedlivá jako košíková? Pro velké i malé platí jedna pravidla a koše jsou pro všechny stejně vysoko?

Podle toho, co odpověděl Pepa25 to vypadá, že demokracie bude stejně nedostižná asi jako komunismus, kvůli hnusným lidským vlastnostem, jako je chamtivost.

Ametyst: tak to nebyl závěr, aby to vyznělo depresivně. Svět je prostě je nespravedlivý už jen z toho důvodu, že každý má jiné výchozí podmínky, schnopnosti, nadání. Pravidla společnosti hřiště srovnávají, ale ani potom nemůže existovat úplná spravedlnost.

Ametyst: Demokracie není idealistická. Ano, existují různé republikánské theorie (no, Otcové zakladatelé, intellektuální „otcové“ francouzské revoluce, ale také už římští a řečtí filosofové), ovšem to jsou pouhé thesis, nejsou součástí konstitucí států, nejsou součástí práva.

Ty thesis, zjednodušeně řečeno, předpokládají aktivní účast obyvatelstva na rozhodování, a aby tato účast byla legitimní, musí být něčím podmíněna, a to čím, tak v tom se jednotliví theoretikové rozcházejí: vlastnictvím, vzděláním atp. Republikánské thesis a priori předpokládají, že bude v zájmu celé polis dbát a „tlačit“ na vzdělání budoucích generací, na obeznamování se s aktuální politikou etc. etc. etc.

In praxis se to nikdy a nikde neaplikovalo, pomineme-li, tedy, nějakou revoluční euforii a / nebo „horní“ vrstvy, jsou to, proto, frase bez obsahu.

To, že máš Ty, nebo kdokoli jiný, nějakou „představu“ demokracie / republiky, etc., je, jen a pouze, Tvůj idealismus. Svět je ale reálný a realistický, ideálu nikdy dosaženo nebylo a nebude, a už vůbec ne ideálu subjektivního.

Pepa: Jakým způsobem jsi z dotazu „vydestilloval“, že jde o spravedlnost, nikoli o spravedlivost? 👌😃

Filip: v čem se pro tebe liší spravedlnost a spravedlivost? Z gramatického pohledu je to synonymum https://priruc­ka.ujc.cas.cz/?slo­vo=spravedlivost – z právního se to liší?

Pepo,
včera jsem vložila stejný odkaz, v němž je uvedené, že v praxi převažuje podoba spravedlnost, a to už platí od kodifikace pravidel v roce 1979.
Ale vidím, že jsem reakci neodeslala.

Ještě k původu slova spravedlnost
„Spravedlnost“ je podle etymologických slovníků zjednodušeně řečeno něco, co je „s pravdou“ – z tohoto slovního spojení vzniklo ve staré češtině přídavné jméno „spravedlný“ (původně „spravedný“) a od něj je pak příponově odvozeno podstatné jméno „spravedlnost“.
https://dotazy­.ujc.cas.cz/od­povedi/?id_otaz­ka=108&filter=1&id_ka­tegorie_otazek=81&id_do­mena_kategori­i_otazek=5

Význam slov v minulosti
Podle Machkova slovníku
spravedlivý, spravvedlivost – s jinou příponou pd praviti, pravidlo, od něho pravidelný. Praviti = vésti, říditi správným směrem , způsobem, pravidlo, od něho pravidelný..
Pravý znamenalo rovný , přímý, pak v mravním slova smyslu jdoucí bez oklik = iustus verus . = jenom pravda
Uvšech Slovanů prav6(ý) ) = přímý, rovný, pravda, spravedlnost .

Z jinoého zdroje

Spravedlnost – právo k něčemu, tedy k /na/ pravdě/ pravdu
spravedlivost, -i f. – spravedlivé jednání, řádnost, čestnost-spravedlnost, nestrannost
jur. právo, právní nárok Srovnej spravedlnost,.

jde opravdu o synonyma, z nichž převažuje v současné češtině spravedlnost

Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979

Pepa: To nezpochybňuju, moderní čeština je velmi okmásaný a velmi nepřesný jazyk.

Z pohledu processního práva je spravedlnosti učiněno zadost, jestliže byl dodržen formální pořad (a tak na to často, bohužel, nahlíží i ESLP!). Nejen formálně, ale i materiálně, ale formální pořad: tj. – dejme tomu – nebyl excess při zajištění čince, který by nebylo lze s to sanovat později, bylo sděleno řádně, prokazatelně a včas obvinění činci, skutková věta měla všecky formální náležitosti. Činec byl, formálně, poučen (spravedlnosti bylo učiněno zadost, ale spravedlivé to poučení být vůbec nemusí!). Měl čas, prostředky a prostor na přípravu obhajoby (a, opět: ex offo advokát málo kdy podá obdobný výkon, jako advokát za těžký peníz: je to spravedlivé? Otázka řečnická, jen k úvaze …). Nebyly nedůvodně odmítnuty návrhy na dokazování, (formálně) byly vypořádány všecky námitky, připomínky a vyjádření obviněného.

Nezávislý tribunál byl (formálně) nezávislý. Nezávislý tribunál nebyl podjatý a obviněný byl poučen o možnosti uplatnit námitku podjatosti. Byl-li činec shledán vinným, jsou pro to skutkové důvody a, in dubio pro libertate, jsou vypořádány všecky důvodné pochybnosti (což neznamená, že objektivně nejsou, jenom, že si s tím dal někdo práci to „okecat“, často, bohužel!).

Spravedlnost je, svým způsobem, hra, je to něco, jako šachová partie (měla by být), systém pravidel, „tahů na šachovnici“, které je formálně nutno dodržet.

To je naprosto v pořádku potud, pokud sleduje legitimní cíl, materii práva: spravedlivý nález (rozsudek, usnesení …). Pokud je spravedlnost okleštěna pouze na ten pořad tahů, je (byrokraticky, precisně) kontrolováno dodržování pravidel „hry“, aniž by měl někdo potřebu / odvahu / snahu legitimně přezkoumat i výsledek, spravedlnosti (formálně) bylo učiněno zadost, ale spravedlivé to není, spravedlivost se ze spravedlnosti vytratila.

A mohu to demonstrovat na praktických věcech jako je, ku příkladu, diarchie mezi přístupem k námitce podjatosti našeho ÚS a ESLP. ESLP se, striktně, drží zásady in dubio pro libertate, a jsou-li dány jakékoli důvodné pochybnosti, mělo být námitce dáno místo. ÚS se dlouho držel (a z části ještě pořád drží, o obecných soudech ani nemluvím!) formalistického přístupu: byl o možnosti uplatnění námitky podjatosti poučen?, uplatnil námitku podjatosti včas?, odůvodnil jí dostatečně?, vypořádal se soud (= často, bohužel, pouze okecal) s námitkou přezkoumatelným způsobem? Jestliže ano: nezasáhneme, ledaže by šlo o opravdový a extrémní excess.

Dalším příkladem mohlo být správní soudnictví: to bylo v letech 1993 – 2003 zcela mimo konstituční rámec, chyběl Nejvyšší správní soud, etc. Navíc, až nález ESLP ve věci Lauko proti Slovenské republice učinil přítrž praxi vylučování některých rozhodnutí o přestupku ze soudního přezkumu (přitom je na to už mnohem starší judikatura ESLP). Formálně se všecko jevilo v pořádku, bylo to podle zákona. Ano, ale v rozporu s mezinárodní smlouvou – a to nikdo neviděl. Nebo nechtěl vidět?

Jde o klasické, antické, pojetí výkonu moci, totiž, diarchie mezi legalitou a legitimitou. Legitimita bez legality je (neomezená) diktatura moci, legalita bez legitimity je diktatura systému, byrokracie.

Dobře to lze illustrovat na opatření kolem „té choroby“: drtivá většina z nich, tak jako v celku, byla legitimních (zabránění davové hysterii atp.), ale ani jedno z nich nebylo legální. K čemu se zmohly naše – slavné, vyhlášené, drahé a pomalé – soudy? Ano: k diktatuře systému. Zrušovaly jedno opatření vlády za druhým, lpíce na podrobnějším odůvodnění. Až se ministeriální úředníci naučili to lépe „komunikovat“, nedílnou otázkou legitimity – legalitou, se soudy neráčily zabývat in margine. Neráčily, protože soudruh strach, a protože strach o koryto.

Svět se točí v cyklech: měli jsme období legitimity – dejme tomu 50. léta. Měli jsme období formální legality – normalisaci. Měli jsme období legitimity – 90. léta (revoluce je naše!). Měli jsme období legality – 2000 (něco, neurčím to přesně) – 2020. Byla „ta choroba“ další „revolucí“ legitimity, nebo to byl pouze excess v období legality? Řečnická otázka …

Obávám se, že na to, abychom našli, konečně, zdravý poměr mezi legalitou a legitimitou, a tím se stal výkon nejen práva, ale celé státní moci, alespoň tak jako reálně, spravedlivý, na to nemáme ještě „věk“, „koule“, nejen my, nejen bývalý „východní blok“: Evropa jako celek, o zbytku světa raději ani nemluvím! 😃

Filip: čeština je naprosto v pořádku. Normálně rozlišuje pojmy spravedlnost/spra­vedlivost https://cs.wi­kipedia.org/wi­ki/Spravedlnost zákonnost/legalita https://cs.wi­kipedia.org/wi­ki/Z%C3%A1kon­nost a legitimita https://cs.wi­kipedia.org/wi­ki/Legitimita
Že ty ten první pojem nepoužíváš, není její problém 😉