Jaký je váš názor na tento případ?

Do hlavy a „srdce“ nikdo nevidí. A co udělají hormony také nevíme.
Může se stát, že se stane dobrou matkou, protože ji dojde, že hodnoty života nejsou v tom co mám, ale v tom, jak kdo bude pokračovat o své smrti. A jestli pokračovatel bude či nebude vlastní krev je lhostejné – matkou a otcem je ten kdo potomka naučí chodit, mluvit, utírat si zadek a být ke svému okolí spravedlivý a nebude mít rád levárny.

Ten chlapík nemá moc dobrý vkus na ženy. Zákonná manželka a vztah s ní -nic moc a milenka, která když se stane matkou, vzdá se svého dítěte- taky charakterově asi moc nic. Nevím jak je to ošetřeno legilativně, otec je zřejmě „otec“ a nevím, z jakých důvodů se matka vzdala dítěte. Já být tím chlapíkem, uchopila bych se příležitosti a založila bych si vlastní život. Nebyl by první, kdo se najednou vzedme pod tlakem k nečekanému jednání. Ať vychovává své dítě sám! Pohnutky manželky, která uvažuje o tom, že zachová „dekorum“ a dítě vychová nezaručují pro dítě to správné prostředí. Dítě není nechtěné štěně. Chlap si musí uvědomit důsledky svého manželského selhání, ale byl byl rukojmím manželky, která mu to kdykoliv „otře o hubu“. Jejich manželství nestojí na ničem, co by mělo dál být udržováno za každou cenu a toto dítě rozhodně nebude ten správný tmelící prvek. Manžel by se konečně měl alespoň jednou v životě zachovat jako chlap, ne každý dostane takovou šanci.

Řeknu na rovinu -takovou věc si nedovedu vůbec představit – já bych to nedokázala.Pochy­buji o funkčnosti takového" mateřství."

Žádný podobný případ ze svého okolí neznám. Nedokážu si představit, že žena příliš úzkostlivě dbající na vnější zdání, na svou pověst a hlavně budování vlastní kariery, dokáže vše toto odhodit pro manželova levobočka.
Možné ovšem je i to, že pohled na bezbranného tvorečka, dotek toho malinkého človíčka v této ženě může vzbudit potlačované mateřské pudy. Ty prý v sobě má každá žena (pžiznávám se, že u některých žen o tom vážně pochybuji).
Připouštím, že i taková žena může být manželovu dítěti vzešlému z jeho nevěry dobrou matkou.
Když přemýšlím o tom, jak bych přijala takové dítě já, tak skutečně nevím. Musela bych si na situaci nějaký čas zvykat. Musela bych se naučit s takovou skutečností žít. Na druhé straně je ale možné, že bych v takovém dítěti spatřovala třeba i svého spojence. Oba bychom v tomto případě byli přece ti podvedení.
Já mám děti ráda, takže bych asi toho tvorečka vzala pod svá ochranná křídla. Ale nedokážu si představit, jak bych zvládla šok z toho, co se stalo, potřebu veřejnosti stravitelným způsobem vysvětlit, jak jsem k dítěti vlastně přišla a co bych provedla s tím bastardem, co mne takhle podvedl.
Takže závěr je takový, že hodně záleží na citlivosti, morálních hodnotách a inteligenci takové ženy. Je možné odmítnutí takového dítěte a je možný i naprostý opak. Třeba ta příliš rezolutní žena ke svému sebepoznání právě něco takového potřebovala prožít.

Možné je všechno, ale z té krátké charkteristiky nemám dobrý pocit. Ženský náhled bude blíže pravdě.

Tak to je příběh,proti kterému je každý horor pohádka pro malé děti.Ale netroufnu si hádat,jak bude pokračovat. Doufám jen,že „mrňousek“ bude mít štěstí,ti dva dospěláci se dokáží domluvit a v klidu ho vychovat.