Jaký je rozdíl mezi bezdomovcem a žebrákem rovněž jak bylo o uvedené postaráno za první republiky?

Bezdomovec je osoba bez státní příslušnosti. Jiný, odborný, právní význam ten termín nemá.

Pokud máš na mysli sociálně vyloučené osoby bez přístřeší, tak, zase: kdo je bez přístřeší? Jasně, samozřejmě, pokud někdo spí na nádraží, nebo pod mostem, tak tam je to asi jasné. Ale pokud přespává po ubytovnách a jeho veškerý majetek jsou tři igelitky? Nebo ano, bydlí, někde u příbuzných v „letním bytě“, co si adaptoval z kůlny, má tam kamna, petrolejku, ale žádný právní vztah k té kůlně nemá? 🤷🏽‍♀️

Za tzv. první republiky platilo tzv. domovské právo.

Domovské právo vzniklo po zrušení patrimoniální správy. Jednoduše řečeno, dokud byla jednotlivá panství, plus teda královská města, tak každý, krom svobodníků, přináležel pod nějaké panství, nebo pod nějaké královské město. S poddanstvím byla spojena povinnost patrimoniální správy postarat se o poddaného v případě nemoci, úrazu, stáří, atp., prostě, pokud neměl prostředky a nebyl s to si je zaopatřit sám. Stejnou povinnost měla městská rada k měšťanům královských měst. A ke svobodníkům měl tuto povinnost zeměpán.

Jakmile skončila patrimoniální správa, tak tato povinnost přešla na obce. Bývalí poddaní, nyní občané, sice nechodili na robotu, ale zase museli odvádět daně, no a z těch daní šlo také obci. A, recipročně, v případě, že nebyli s to se sami život, živila je obec.

V praxi to vypadalo tak, že obce zřizovaly (a často i podědily od patrimoniální správy) chudobince, sirotčince, chorobince, starobince atp.. Pokud měl obecní chudý kde bydlet, no tak bydlel a obec mu vyplácela almužnu na živobytí každý měsíc. Pokud neměl, šel do chudobince. Jak to fungovalo popisuje, například, Antonín Zápotocký v románu Vstanou noví bojovníci. Reálie chudobince jsou popsány také v Poláčkově románu Bylo nás pět.

Sirotčince jsou jasné, ale o sirotky se také hojně starala církev. No a chorobince nebyly ekvivalentem špitálů, spíše to byly chudobince, ale adaptované – v rámci možností – pro potřeby lidí špatně pohyblivých (po obrně, nebo po úrazu, atp.), že jako tam byli také opečovatelé, a tak dál.

Po vzniku Republiky Československé byl nově vzniklý stát nucen péči o chudé převzít, tedy finančně. To bylo dáno tím, že ve velké válce padlo hodně mužů, bylo hodně válečných invalidů, do toho se vznikem RČS přišla hispánská influensa, no a konečně byla spousta vdov a sirotků. Někdy v roce 1925 se podařilo situaci relativně stabilisovat, ovšem velmi záhy přišla krise 30. let.

Podpora chudých byla s dnešní realitou nesrovnatelná, tehdy sanovala prosté přežití.

Musíme začít úplně jinde.

Dokud byla patrimoniální správa, a krom svobodníků a měšťanů byla každý poddaný, tak poddaný měl přidělenou půdu, na které hospodařil a bydlel. Plnil si robotní povinnost, no a v případě potřeby se o něj postarala patrimoniální správa.

Se vznikem námezné práce bylo potřeba řešit, kdo se bude starat o námezní sílu v případech, ve kterých by se starala patrimoniální správa, no a později domovská obec. Tak postupně vznikal systém důchodového pojištění a nemocenských pokladen.

Důchodové pojištění chápej spíše jako důchod vyplácený v nemoci zaměstnance, v šestinedělí zaměstnané ženy, než důchod starobní či invalidní. Starý dělník, pokud se o něj nepostarala rodina, se posílal na domovskou obec, to samé dělník po nějakém úrazu. Systém nemocenské pokladny, zase, sanoval náklady na zdravotní péči zaměstnanců. Tohle už za RČS nějak fungovalo, ale k tomu se ještě vrátíme,

Ten problém byl jinde. Mzdy námezdních dělníků byly tak nízké, že aby rodina vůbec vyžila, často museli pracovat oba rodičové i vzrostlejší děti. Měl-li bych to illustrovat na dnešní poměry, tak pokud dneska vydělá kvalifikovaný, zaučený, dělník +Kč 30,000.00 čistého měsíčně a nekvalifikovaný dělník +Kč 20,000.00 čistého měsíčně (takže manželé, z nichž každý vydělá cca těch 20t čistého měsíčně, pokud nehýří, vyjdou bez problémů), tak si to představ tak, že ano, že kvalifikovaný dělník vydělá těch +Kč 30,000.00 měsíčně (ale klidně i Kč 90,000.00, jako dneska, nebyl dělník jako dělník), tak nekvalifikovaný dělník vydělal Kč 3,000.00 měsíčně, nekvalifikovaná dělnice Kč 2,000.00 měsíčně a dítě Kč 500.00 měsíčně. Takže taková, desetičlenná, rodina měla třeba příjem Kč 7,000.00, a ne, žádný „příspěvek na bydlení“ nebyl.

V té době více, než kdy jindy, fungoval systém nabídka – poptávka, takže oni sehnali bydlení za, řekněme, tři tisícovky. Vodu neplatili, elektřinu neměli. Samozřejmě, dneska bys taky za tři tisíce nebydlel zrovna v „Alcronu“. Takže to byly, často, sklepní místnosti, nevyhovující byty, hygienicky, prostorově, často špatně větrané, jedno s druhým.

No a takováto rodina, pokud vůbec na nějaké to důchodové pojištění dosáhla, tak tehdy se vyplácela nemocenská až od čtvrtého dne nemoci, nejdéle po dobu jednoho roku, a z počátku byla 60% hrubého výdělku, později 75% hrubého výdělku (to bylo hodně, na přelomu století to bylo 10 – 20%) a vyplácela se nejdéle rok. Ovšem ne každý byl důchodově pojištěn. Např. většina dělníků v zemědělství žádnou nemocenskou neměla, měli nárok jenom na zaopatření v případě pracovního úřazu.

Samozřejmě, že když žiješ „z ruky do huby“, že tě propad na 60 – 75% příjmů zasáhne jinak, než když máš něco našetřeno, jedno s druhým. No a teď se dostáváme k nezaměstnanosti.

Státní podpora v nezaměstnanosti byla zavedena v roce 1918, byla Kč 4.00 / den, plus teda korunové příplatky za vyživované členy rodiny, postupně se zvyšovala, až na Kč 10.00 / den (plus, zase, korunové příplatky na členy domácnosti) v roce 1921, ale taky podle velikosti obce, někde to bylo jen Kč 8.00.

V roce 1925 přestal stát podporu v nezaměstnanosti vyplácet a nově měli na podporu v nezaměstnanosti nárok pouze ti, co byli odborově organisováni, no a pouze ve výši podle kolektivní smlouvy. Takže se to značně lišilo podnik od podniku.

Pokud někdo nedosáhl na podporu v nezaměstnanosti, no tak ho živila domovská obec na základě domovského práva, pokud mu nebyla s to práci zajistit. Takže se musel vrátit na domovskou obec, to byla první věc. Druhá, že tzv. žebračenky, tj. poukázky na jídlo, kerosen, zápalky atp., byly ve výši pouhých Kč 10.00 / týden, plus teda něco navíc na každého nezaopatřeného člena domácnosti.

Také ne všichni zaměstnanci byli účastni na pojištění skrze nemocenskou pokladnu, a pokud neměli na lékařské ošetření peníze, zase to zajišťovala a platila domovská obec.

Už jsem to tu psal, napíšu to znovu: celá miserie naší společnosti je, že vládnou, buďto, ti, co mají peníze (bourgeoissie), nebo se o to pokusili ti dole. Ani jedni nemohou dost dobře vládnout dobře, protože jejich zájmy jsou vzájemně neslučitelné, takže to logicky vede k permanentní vnitřní „válce“. Vládnout by měl někdo, kdo je „mezi“ a „nad“ oběma, podle zásady a logiky nemo iudex in causa sua, ale na to ještě lidstvo nedospělo.

Bourgeoissie má vždycky prostředky – peníze – na to, aby svůj zájem prosadila. Byť jich je výrazná menšina. Ti, co pracují, mají sice oprávněné požadavky, ale nemají ani prostředky, a dost dobře (většinou) ani nedisponují vzděláním na to, aby byli s to své požadavky racionálně, jasně, výstižně zformulovat, a to tak, aby byly splnitelné, ne tak prosadit.

Takže první republika připomínala dnešek: něco se dělalo, aby se zacpala huba. Bylo to nesystémové, politikařilo se, partaje se střídaly, problémy přesouvaly, neřešily. Kumulovaly se. Ve výsledku tratili všichni, podnikatel bez schopných, pracovitých a spolehlivých zaměstnanců krachuje. Zaměstnanec bez korrektního, slušného a odpovědného zaměstnavatele živoří.

Celý příběh, jako.